Online archiv

odpovídá odborník

Podle nejmenovaných pořadů vysílaných v pozdních nočních hodinách a inzertních výkřiků v časopisech pro dospělé by se mohlo zdát, že heslem moderní doby je experiment. K takovým netradičním experimentům patří čím dál tím častěji i tzv. swingers party.

Ad) Proč mi to jednou stačilo (Pd 7-8/07)

Je to zvláštní, výlučný, osudový vztah. Příliš se o něm nemluví, přesto patří k nejbližším, které máme. A nelze s ním učinit krátký proces jako s manželstvím. Ač je v něm sex tabu, volbu sexuálního partnera ovlivňuje. Dle některých autorů zcela podstatně.

Panu X, jeho choti a přítelkyni nelze upřít primát. Jde o nejznámější manželský trojúhelník v zemi. Podrobně se mu věnuje bulvár i rádoby seriózní zdroje. Hovoří se o něm v hospodách, ale vyjádřil se k němu i vysoký představitel církve. Můžeme se z příběhu poučit? V tisku dostali slovo i takzvaní odborníci. Též na mne se obrátil redaktor jistého solidního časopisu. Mezi řádky svých otázek mne tak intenzivně manipuloval ke kritickému vyjádření vůči panu X, že mi to bylo až protivné. Ostatně o tom, že těžko přetěžko je být „odborníkem“ v našem tisku, jsme již v Psychologii dnes četli. O zmíněné kauze nevím nic víc, než co jsem se dočetl v tisku. V žádném případě ji nechci a nejsem povolán hodnotit. Chci se však na ni podívat jako na materii ilustrující některé zákonitosti známé z manželského poradenství, jako na kauzu, která může sloužit k poučení. Zdá se totiž, že pan X může spolu s básníkem konstatovat: „Já nejsem sám, nás už jsou miliony.“ Z pohledu milenky * Pro úspěšnou ženu není lehké volit partnera. Fakt, že dotyčný je vyšší postavou i postavením, jeho přitažlivost výrazně zvyšuje.

Rozvedli jsme se, když byly synovi čtyři roky. Manželka se odstěhovala z města a všemi možnými způsoby komplikovala můj další kontakt s klukem. Nyní, po více než šesti letech, se vrátili. Snažím se obnovit s chlapcem kontakt, ale nejde to. Odmítá se mnou mluvit, nechce mne ani vyslechnout. Říká, že jsem se o něj nikdy nezajímal, nevěnoval jsem se mu, neměl jsem ho rád. Tvrdí, že jsem ho i bil. Mlátil jsem prý i jeho matku, což údajně sám viděl a dobře si na to pamatuje. Jde o naprosté lži. Dokud to šlo, staral jsem se o něj, snažil se mu hodně věnovat. Nikdy jsem ho neuhodil a bývalou ženu také ne. Jak se mám obhájit? Má smysl bojovat o kontakt se synem právní cestou? Co pro nápravu mohu udělat lidsky? Popis značně připomíná trauma zavrženého rodiče (někteří používají spíše termín syndrom odcizeného rodiče). Jde o formu takzvaného mytí mozku. V jeho rámci jsou dítěti přesvědčivě podávány jedním z rodičů informace o špatném chování druhého z rodičů. Dítě posléze zamění zdroj oné informace. Neuvědomuje si, že o popsaném pouze slyšelo a neprožilo to. Samozřejmě bývá hojně využíváno i falešné interpretace toho, co potomek zahlédl či zaslechl. Namátkou například: „Jak tenkrát tatínek (maminka) křičel/a, bylo to proto, že nechtěl/a, abys dostal najíst.“ Informace mohou být zkreslené („schválně tě poslal sáňkovat z prudkého svahu, abys spadl“), podané nadneseně („nesměla jsem pro tebe nic koupit“, „nikdy ti nic neuvařila“). Používá se emočně sycených slov: „Odvlekl tě, zkroutil ti ruku, smál se, když jsi plakal“ - takto líčila později matka situaci, při níž otec (bez násilí a smíchu) odnesl dítě pár kroků ke svému autu v den a hodinu soudem určeného styku. Po vzoru fám je ze slov „málem tě (mě) kopnul“ za čas „kopnul“ a posléze „zkopal tě/mě“. Po pár měsících už je to „málem nás přizabil“, za rok „chtěl nás zabít a skoro se mu to podařilo“. Obdobné vnuknutí fakticky neexistujícího prožitku je usnadněno ztotožněním dítěte s jedním z rodičů v zátěžové situaci. Zdůvodnění odmítání z jeho strany bývá velmi slabé. Dítě má pocit vlastního rozhodnutí, nemá žádné pochyby. Jednoho z rodičů líčí jako padoucha, druhého jako anděla. Nepřátelství se často rozšiřuje na další příbuzné a známé ze strany zavrženého rodiče. Zavrženým může být samozřejmě jak otec, tak i matka. Náprava právní cestou je možná, leč zdlouhavá. Nechci být cynický, ale mám pocit, že spíše dovede „zavržence“ do Štrasburku k mezinárodnímu soudu než postižené dítě do jeho (její) náruče. Richard Gardner, autor termínu zavrženého/odcizeného rodiče, radí nevzdávat se, opakovaně činit i marné pokusy o kontakt s dítětem a o vysvětlení. Jsem zřejmě méně asertivní a více úzkostný než onen Američan. Nedokázal bych to. V podobné situaci bych se o obnovení kontaktu pokusil až v dospělosti dítěte. Rozhodnout se ovšem musí každý sám.

Mít poslušné dítě je cílem nebo přinejmenším snem nejen mnohého rodiče, ale samozřejmě i mnohého učitele. Učitelé proto poslušnost oceňují, ale někdy hlubší souvislosti této vlastnosti nedomýšlejí. Jedním z podstatných důvodů lepších studijních výsledků dívek oproti chlapcům na základních školách je právě jejich ochota podřídit se autoritě - poslouchat. Obecně se traduje, že poslušnost poněkud blokuje tvořivost, souvisí se submisivitou, je výbavou spíše pro zaměstnání podřízeného typu nebo profese, kde je nezbytné autoritativní řízení.

Mezi klienty poraden se často objevují osoby, uvádějící jako důvod návštěvy obtíže nebo poruchy v komunikaci. Z dalších dotazů pak vyplyne, že za onen patologický proces považují situaci, kdy si nejsou společně schopni"klidně si sednout a sporné věci si vyříkat".Nechtě a nevěda, co praví, propagují jeden z nejzavilejších partnerských mýtů současnosti. Ten předpokládá a hojně doporučuje samočisticí, ba přímo zázračný efekt tzv. vyříkávání. Praxe naopak ukazuje, že manželský pár sije schopen"pochvalovat"tam, kde se věci vyvíjejí dle přání obou. Domluva je neproblémová i tam, kde jsou lidé jeden vůči druhému v zásadě kladně vyladěni a domlouvají se na něčem, na čem jim příliš nezáleží. Vysoceproblémové je domlouvání v podmínkách vzájemné rozlady"boje o moc".Příklad: Manželé po večeři společně popíjejí kávu. Jeden z nich se ptá:"Miláčku, 24.12. strávíme večer s mojí nebo s tvojí matkou?"Předpoklady, že si onen problém v klidu vyříkají, jsou následující:*v hlase tazatele nebude patrno jisté napětí nebo podrážděnost vyvolávající obdobné ne zcela vědomé pocity u protějšku;*protějšek nebude své vlastní výše zmíněné pocity promítat do hlasu (osoby) tazatele;*mezi dvojicí nebude panovat boj o rozhodovací moc, tj. tázaný nebude mít pocit, že dotaz je pouze formální a tazatel si stejně nakonec prosadí svou.*mezi dvojicí nebudou zbytky trpkosti z jiných nevyřešených sporů;*tázaný třeba i podvědomě netouží po odplatě za faktickou či pomyslnou křivdu;*tázanému budou stejně nebo srovnatelně milé jak jeho matka, tak tchyně;*tázanému budou stejně nebo protivné jak jeho matka, tak tchyně;*matka ani tchyně nebudou (za předpokladu, že s nimi nestráví 24.12.) tázaného citově vydírat, resp. pokud ano, bude prožitek z tohoto vydírání od obou u tázaného stejný;*prostředí je u matky i u tchyně zhruba stejně lákavé nebo naopak odpuzující.Situaci by neměla být komplikována tím, že:*tázaný/á nechce být ani tam, ani onde. Chtěl by trávit vánoce sám či s manželkou (manželem) u teplých jižních moří či jinde;*tázaný/á si přeje jet s někým jiným, než s manželkou (manželem);*tázaný/á vědomě či nevědomky obviňuje svůj protějšek, že kvůli němu na onu cestu nezbudou peníze;*24.12. je den spojený s vědomým či nevědomým traumatem tázaného;*Vánoce se tázanému/né principiálně hnusí;*dotaz dotyčnému připomíná nějakou aktuální traumatizující situaci, např. že tři dny před Štědrým dnem je objednán k zubaři, kam chodí nerad.Dalším nutným předpokladem je, že:*Nevane právě jižní vítr;*tázaná žena není v premenstruu, tázaný muž není ve stavu projevy blízkému ženskému premenstruu stále;*bezdětným manželům se nevybaví nic, co by mohlo souviset s výrokem"Vánoce jsou svátky dětí";*není přítomen žádný jiný srovnatelný problém.Komplexní ideální vztah nenastává prakticky nikdy. No a pak si něco vyříkávejte!To ovšem neznamená, že by se manželé nemohli na něčem domluvit. Domluví se snadno na mnoha věcech, nepoznamenaných konfliktním vnímáním. V takových podmínkách také lze nabídnout kompromis.Pokud je kompromis nepravděpodobný, vedeme každého člena dvojice k určení, co je pro ně v danou chvíli nejdůležitější. Co je pomyslná základní rostlinka, kterou chce pěstovat. A též co jsou rostlinky dejme tomu druhořadé,sice pěstované, ale ty, které nás obrazně řečeno neživí. Je-li dominantní rostlinou např."klidný večer", či"co nejdřív přestat mluvit o té lapálii a raději večer věnovat sexu", pak nezbývá než kývnout nato, co si přeje protějšek."To ale budu pod pantoflem!"opáčí kritický klient."Nebudete,"odpovídám mu s klidným svědomím."Vy totiž volíte, oč budete usilovat."Mimo výše zmíněné"matrimoniologické zahradnictví"je vhodné klienty přesvědčit o ošidnosti falešných představ o komunikaci. Není pravdou, že by úroveň komunikace vytvářela úroveň vztahu, ale spíše naopak platí,že úroveň vztahu výrazně ovlivňuje komunikaci. Je-li vztah třeba jen krátkodobě"na nože", můžete začít medově a řádově spíš v sekundách než v minutách skončíte v hádce.

Laici - přátelé, příbuzní, kolegové - budou mít coby možní poradci oproti profesionálům vždy řadu výhod. Bývají"ve správný čas na správném místě", kontakt s nimi vzniká spontánně. O to častěji jsou žádáni o pomoc přiřešení složitých osobních a partnerských problémů. Laik chce pomoci, nechce a neměl by uškodit. Co si může dovolit?1.Nechat postiženého o problému hodně hovořit. Tím, že dotyčného pozorně a vlídně vyslechneme, mu zároveň pomůžeme. Přístup"mluv, mluv, zajímáš mne"umožní hovořícímu alespoň do určité míry utřídit si myšlenky. Ztoho se pak mohou odvíjet i jeho závěry.2.Naznačit, že každý má svou pravdu. Při hodnocení situace hodně záleží na úhlu pohledu. Není správné dát za pravdu jednomu a kategoricky rozhodnout, že druhý se zcela mýlí. Ohled na"cizí pravdu"je ovšem třebacitlivě dávkovat.3.Přesvědčit, že"bude líp". Většina partnerských problémů odezní. I to, co se zdá být v daném okamžiku jako nezvládnutelná velká nesnáz, může být s odstupem času vnímáno jako banalita. Zklidnit protějšek azabránit mu v tvrdých postupech odvetných akcí, to je věc!4.Důrazně dbát na zásadu"Neukvapit se". Partnerské problémy mají svůj"manický potenciál". Člověk je chce řešit hned teď. Vše si vyříkat, udělat závěry. Obrazně řečeno již včera bylo pozdě. Nebylo!Alespoň obvykle ne. Je vhodné"počítat do desíti", nereagovat hned.5.Zkusit částečné přeznačkování - vše zlé může být k něčemu dobré! I nepříjemné, ba i tragické situace nemusejí být vždy jen jednoznačně černé, ale mohou v sobě obsahovat i zárodek něčeho kladného. Když nic jiného, tak sealespoň díky partnerským problémům zbavíme iluzí o lidech a vztazích. Můžeme se ovšem také postavit na vlastní nohy, začít znovu a lépe.6.Ukázat, že"nejsi sám". V těžkých chvílích míváme pocit, že nikdo nikdy neměl tak velké trampoty, jaké jsou ty naše. Je to omyl. Jsou mnohé závažné partnerské problémy, u nichž častost výskytu lze přirovnat kvýskytu chřipky. Rozdíl je v tom, že"epidemie"oněch problémů je nenápadnější a delší než chřipková.7.Poradit:"Nevíte, zda se smát, nebo plakat? Volte to první!"Mnohé z partnerských problémů v sobě zahrnují prvky třeba nechtěné komiky. Je lépe myslet na ně, a ne na obvykle též přítomné prvky tragické.Dokážeme-li si z nastalé situace a z některých jejích aktérů, zejména pak ze sebe, udělat legraci, může to mít přímo léčivý efekt.8.Dávat pozor na kategorické soudy, jakož i na věty, které by bylo možno"tesat do kamene". Pozor na kategorické rady poradce a dvojnásob pozor na podobné činy či výroky klienta. Platí, že"cokoliv v afektuřeknete nebo uděláte, může být později použito proti vám". V roli poradce je třeba mít na paměti, že to, co se osvědčilo mně samotnému, se rozhodně nemusí osvědčit všem ostatním.9.Zbavit ostychu před institucemi a vyhledáním odborníků. Manželé jsou schopni na sebe několik večerů křičet v panelovém domě, kde je vše slyšet. Když jim navrhnete zajít do manželské poradny, pak cudně opáčí:"No jo,ale co kdyby nás někdo viděl, že tam chodíme?!"Ostych je zbytečný, většina poradenských institucí je bezbariérová - stačí telefonicky nebo osobně domluvit termín a přijít.10.Vysvětlit rčení:"Byť bys pořád jako čert na koze rejdil, z vola komoň nebude."Přísloví má několik možných vysvětlení. Zcela jistě souzní i s výrokem amerického rodinného terapeuta Stewe de Shazera:"Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného!"V situaci, kdy je náš přítel žádající pomoc takříkajíc z nejhoršího venku a je schopen i jiné komunikace než pouhým pláčem a skřípěním zubů, lze mu předeslat následující:Pokud s cílem změnit partnera nebo upravit jeho chování"pořád"reagujeme určitým způsobem a stále bez úspěchu, nelze v žádném případě čekat úspěch v budoucnu. Nezbývá tedy než na pokusy o změnu rezignovat, nebozvolit jiný postup.(redakčně kráceno)

Kateřina Manová začíná svůj"Kritický pohled na rodinné poradenství"(Psychologie dnes 4/2005) citací parodie na všeobecně známý song Michala Tučného Když si báječnou ženskou vezme báječný chlap. Původní píseň dálevcelku vtipně glorifikuje společný báječný život tip top páru spojený s hojným popíjením"šatonefdypap".Žertéři ze skupiny Traband původní text pozměnili na"Když si báječnou ženskou vezme idiot, zbudou z toho jen oči pro pláč ... co je tohle za život". K. Manová z nevinné legrácky parodující v komerčních rádiíchaž příliš často hranou písničku usuzuje:"Takto si naše populární kultura hraje s tématem problémů v partnerských vztazích a vyznívá to trochu beznadějně."Připomíná mi zatrpklou paní učitelku, která žádalapsychologické vyšetření žáka, jejž podezírala z psychopatického vývoje. Hoch si sám a o své újmě o školní přestávce opsal od kamaráda parodii na jednu z básní K. J. Erbena. Podotýkám, že v ní nebylo žádné vulgární slovo. Dalšímzločinem suspektního psychopata bylo, že odmítl sdělit jméno spolužáka, který mu text půjčil. Za přinesení nevhodné věci do školy a šíření zapůjčením hrozila"neznámému"pedagožka dvojkou z chování. Od vzpomínky zpětk textu. Těžiště článku spočívá v popisu chyb zahraničních rodinných terapeutů. Manová zde uvádí skutečná terapeutická zvěrstva, jež zákonitě vedou k iatrogenizaci. Zde k uměle terapeutem vyvolané nenávisti k matkám.Vloudily se však dvě chybičky. První podstatná - titulek článku i jeho úvod hovoří o rodinném (v úvodu i párovém) poradenství, a text popisuje chyby rodinných terapeutů a terapie. Tedy titulek a úvod o koze, obsah o voze.Možná to zavinil šotek. Pokud ne, měla by se K. Manová nejprve v základních učebnicích seznámit s elementární terminologií a teprve pak vytvářet jakýsi paraodborný elaborát. Nebo psát coby laik. Pak ovšem v souladu s rčením"jak jí zobák narostl". Za záměnu obou promiskue Manovou užívaných pojmů by si měl i pouhý student zopakovat zkoušku. Strašlivé zkušenosti (skutečně bez ironie hrozné) z rodinné terapie jsou Manovou převzaty z dvouliterárních pramenů. Jeden je z roku 1991 a druhý z roku 1995. Deset patnáct, přihlédneme-li k přípravě publikace k vydání, i více let je ve vývoji každého oboru v stávajících podmínkách velmi dlouhá doba. Mnoho se za ten časstalo i změnilo. Proběhly ostré kritické diskuze. O tom, co zmiňují Ussher a Wright, ale třeba i o tom, že pod vedením jistého typu"terapeutů"se posléze každý"přizná", že byl v dětství sexuálně obtěžován,ba i atakován. Ostatně, kdo může s jistotou tvrdit, že mu matka nebo otec v dětství nesahali na prcinku? Postupy byly jednoznačně odsouzeny. Dnes jsou považovány za šarlatánství, pravda finančně výnosné.Kateřina Manová svou dnešní kritikou připomíná marxisty padesátých let 20. století. Ti hodnotili postavení dělnické třídy na západě prizmatem zjištění B. Engelse o postavení proletariátu v Anglii v čase jeho života.Ano, falokracie je trapná a odporná, sexismus je buranský a jako každý"ismus"má plevelné, a tudíž odolné kořínky. Oboje si zaslouží kritiku - jasnou, konkrétní, asertivní, poučenou. Dáma, která v odborném tiskulká nad chyběním gender senzitivity a přitom dělá elementární chyby, falokracii a sexismus podporuje. Nahrává totiž jedné z jeho nejpokleslejších podob.Sexističtí falokraté jsou totiž nesmírně, leč po svém gender senzitivní na nedostatky druhého pohlaví. Článek Manové - to je nahrávka na smeč.

Miroslav PospíšilPlzeň, vlastním nákladem 2005, 239 s.Asertivita má v České republice poněkud smůlu. Zaujala sice řadu nadšenců, ti si z ní však vybrali často pouze povrchní primitivní prosazování - tedy pouze nevýznamnou část. Není divu, že výsledky jejich snažení jsou pakkritizovány. Nepochopení problémů cílové skupiny, pro níž má asertivita smysl, se zřejmě nevyhnula ani serióznímu nakladatelství. Odborník žasne, uvědomí-li si, že nakladatelství Lidové noviny vydalo nedávno bibli asertivity,Smithovo"Když řeknu ne, mám pocity viny"pod názvem"Říkejte ne s úsměvem!". Kdyby v titulku hrubě nerespektujícím původní název alespoň bylo"s vlídným úsměvem"!Recenzovaná původní česká publikace takové chyby nemá. Netrpí obdivem k razantnímu, hroší kůži připomínajícímu aspektu asertivity. Metodu pojímá v širším kontextu celé komunikace, popisuje její základní postupy. Velkýdůraz je kladen zejména na pozitivní aspekty. Přesvědčivě je psáno o důležitosti komplimentů, pochval, slovních pohlazení. Sympatická pozornost je věnována přiznání nekompetence jako důkazu sebejistoty. Dobře využitelné jsou iv hojné míře uváděné příklady a cvičení. V českém asertivním písemnictví je potřebnou novinkou část přehledně charakterizující základní domácí i zahraniční literaturu - včetně informací o autorech citovaných prací.Zcela ovšem chybí podrobná kapitola o diagnostice asertivity, a tak se Pospíšil pouze přiblížil k proklamovanému cíli vytvořit komplexní učebnici asertivity. Na místě by byl kritický rozbor metod užívaných v klinické praxii ve výzkumu, nejlépe s nabídkou nejlepších. I dávný xeroxovaný, interní quasi samizdat autorem velmi oceňovaného L. Beleše je v tomto směru daleko podrobnější.Poněkud vadí na učebnici místy až příliš žoviální tón. Kapitola"Letmý pohled do historie komunikace"by zasloužila značně proškrtat, nebo ještě lépe vypustit. Autorovo zdůvodnění:"Mám koneckoncůfilozofické vzdělání, a tak mne občas popadne touha filozofovat..."jej neopravňuje ke zveřejnění výpisků"od Mojžíše k Feuerbachovi".Autor pokládá řečnickou otázku, zda má asertivita kořeny v helénské filozofii. Coby recenzent na ni odpovídám ano. Vysvětlení je prosté. Rodiče Járy Cimrmana si totiž přáli narození holčičky - Helénky. Jára byl proto až dopuberty vydáván rodinou za dívku Helénku. Trpěl tím, ale pasivně se podřizoval. S první polucí se však naučil s úsměvem říkat rodičovské manipulaci ne. Odtud tedy helénské kořeny asertivity.Přes tyto v kontextu celého díla nepodstatné výhrady je recenzovaná příručka podnětná a potřebná. Dobře obstojí v rámci tuzemské i zahraniční konkurence. Autor schopný vydat v dnešní knižní nadprodukci knížku vlastnímnákladem a šířit ji bez pomoci distribuční společnosti je zřejmě sebevědomý muž. Věřím, že Miroslav Pospíšil svou učebnici asertivity v dalším vydání dotvoří k dokonalosti. I v současné době ji ovšem doporučuji k podrobnémupročtení.