Online archiv

V dávných normalizačních letech si mi stěžovala ztrápená rozhlasová redaktorka, že již zbývá jedno jediné téma pro nerizikový diskuzní pořad, který posluchače zaujme, a šéfy nepobouří. Je to"Pes ve městě - ano, čine?". Vzpomínka potvrzuje správnost jednoho z názorů Eduarda Bakaláře otištěný v článku Skupinová diskuze - Proč si lidé pořizují psy (Psychologie dnes, 2/2005, 39-40), dále též v knize Dospělí si mohou stále hrát (2004).Hovorem o psech lze"rozehřát"i vzbudit emoce. Bakalář na skupinovou diskuzi o psech klade vskutku vysoké požadavky. Hráči si údajně mohou procvičit hledání hlubších příčin jevů, hledání metodologicky správnýchpostupů, odstraňování šablon a stereotypů v myšlení a posuzování, tzv. kritické myšlení; opakem je předsudečné, podjaté myšlení, rozlišování podstatného od nepodstatného, vážení pro a proti... Do jisté míry to možné je. To zapředpokladu, že Bakalář formuluje svoji argumentaci úmyslně špatně a účastníky vyzve k hledání chyb proti vědecké metodologii a vlastních sofistických triků matoucích posluchače. To se neděje, a tak laik nad hrou žasne aodborník jak v kynologii, tak i v psychologii se jen diví.K metodologii: Autor v úvodu hry omezuje diskuzi na téma"Proč si lidé pořizují psy"jen na"tzv. domácí miláčky, nikoliv psy hlídací, lovecké, vodící, záchranářské či policejní". Zde jsou zcelapominuti i psi pro canisterapii. Ty zřejmě řadí Bakalář mezi"domácí mazlíčky". Vodící psi je nemohou ani symbolizovat. Pomáhají korigovat nedostatek, ne léčit. Do jedné skupiny se tak dostává otylá fenka trpasličíhoratlíka, díky níž musí kulhat na zdravotní procházku i její majitelka paní A, s nedostatečně vycvičeným pitbulem skinheada B a se svatou trpělivostí oplývajícím salašnickým bernským psem. A s tím, co ho dvakrát týdně hodinuhladí paní C,"ležák"z domova důchodců. Jeho pán D se zabývá canisterapií gerontů i dificilních dospívajících.Snad i pro Bakaláře prokazatelně užiteční psi jsou, jak výše citováno, z diskuze vyloučeni, ale (hle metodologická perla) varující údaje o pokousání lidí čerpané ze Státní veterinární zprávy se evidentně týkají všech psůvůbec. Kategorie"domácí mazlíček"nikde oficiálně neexistuje.Bakalářovo"počet případů, kdy pes usmrtil člověka, raději neuvádíme"by mohlo být zobecněno v učebnicích metodologie jako tzv. Bakalářova sofistická věta. Laicky ji interpretuji:"Čtenáře není nutnoobtěžovat přesnými čísly. Pro to, aby si učinil záporný dojem, stačí, když naznačíme, že jej před oněmi strašnými čísly raději ochráníme."Pěkný příklad moderní a prakticky nenapadnutelné sofistiky je na str. 40 v kapitole"Možné výklady"- rozumí se obliby psů:"Majitelé psů mají sníženou schopnost vytvářet uspokojivé mezilidské vztahy."Sám autor se od tohoto mimořádně výrazného předsudečného výroku nijak nedistancuje. Jen na konci textu v citaci 8 let starého anglického textu J. Archera. Bakalář tam"telegraficky tlumočí"z angličtiny názor, že"silný vztah ke psům mají i lidé ve svých mezilidských vztazích dobře saturovaní". Varianta z různých důvodů osamělého člověka, jenž přes svoji samotu nemá"sníženou schopnost vytvářet mezilidské vztahy", jepři hře pominuta. Též je zcela pominut kladný význam"domácích mazlíčků"při výchově dětí. Péče o psa přinejmenším snižuje rizika rozmazlenosti našich dětských mazlíčků.Naopak zdůrazněn je krutý osud Eduarda Bakaláře. Slza se dere v oko, když čtu:"Psí výkaly na chodníku ... mi zabraňují, abych vzhlédl nahoru, například na krásnou fasádu renovovaného domu."Autorovi přeji, aby"hvězdné nebe"nad ním přitahovalo jeho zrak jen nad místy, která psi nepokáleli, a aby"mravní zákon v něm"mu bránil v třeba i dobře míněných manipulacích.

Nejsem podjatý. Souhlasím s první částí příspěvku Zbyňka Vybírala v anketě v březnové Psychologii dnes. Neznám psychologa Karla Humhala. Nevzpomínám si na žádné z jeho televizních vystoupení. Sám jsem si již před časem řekl NE anabídky na televizní"minutky"od té doby odmítám. Nemám nic proti konfrontační kritice. Naopak, může být solí médií. Musí ale dát šanci i druhé straně. Obviní-li významný kolega Karla Humhala v druhé části svéhodiskuzního příspěvku z toho, že spoluvytváří obraz psychologa jako brouka Pytlíka a žvaniče, mělo být uvedeno, přesně kdy a jak tak Humhal činil. Čtenář si pak učiní závěr sám. Možná bude za Pytlíka považovat kritika, možnákritizovaného. Lze samozřejmě i jinak, rafinovaněji. Příklad z historie:"Rozdrtíme argumentaci štváčů, co poplivali vše, co nám drahé, jakýmsi pamfletem, tzv. chartou,"prohlašovali mocní a nevadilo jim, že chartuvětšina neznala. Každé srovnání pokulhává. Ale Karel Humhal není až takovou hvězdou obrazovek, aby ho znal a dokázal jeho projev identifikovat ne-li každý, tak mnozí. Tím spíše by měla být dána možnost posoudit konkrétní,přesně specifikovaný, doložený a citovaný příklad jeho provinění. Pokud člověk, jenž sám o sobě v časopise prohlašuje, že"se zabývá různými otázkami lidské komunikace,"zaškatulkuje kolegu jako někoho, kdo"mluví v klišé a o ničem", mám dvě možnosti. První - přijmout pana doc. Zbyňka Vybírala za"Rodiče", jehož hodnocení mají bez možnosti ověření platnost zákona. Nebo - s vědomím, že takto probíhá vpsychologickém médiu diskuze o etické hranici vystupování psychologů v médiích - citovat Ilfa a Petrova:"Pohovka byla tak brčálově zelená, že na první pohled bylo zřejmé, že možné je všechno". Sloupek s anketou byl vPsychologii dnes č. 3 spíše do modra, ale jinak... V prvním případě bych se se svými problémy svěřil psychologu Humhalovi asi tak rád, jako bych se nechal operovat od MUDr. Cvacha blahé televizní paměti. Opravdu si na rozdíl odDietlova prototypu karieristy a všeho schopného blba zaslouží živý člověk takové stigma? P.S.: Titulek mé glosy byl zvolen úmyslně v naději, že bude atraktivnější, než původně zvažované"Ve jménu kázání vody nepijmevíno". Snad ta snaha po atraktivitě není neetická.

V loňském roce se poprvé po letech zastavil úbytek v počtu narozených dětí. Přesto jsme vymírat nepřestali: typická česká žena má v současné době přibližně 1,2 dětí. Proč tomu tak je? Média vidí příčinu v nových příležitostech,ve snaze užít si a prožít to, co s dětmi nelze, v obecném trendu odkládání sňatků a jejich substituci nesezdaným soužitím. Příčinou jsou dále samozřejmě i problémy finanční, jež hrají mimo jiné podstatnou roli v otázkách bytových.V minulém roce se stát pokusil zastavit velký úbytek dětí tím, že dovolil osobám pečujícím o malé dítě přivydělávat si neomezeně, aniž by přišli o rodičovský příspěvek. Možnost přivýdělku je ale jen drobná pomoc, nikolisystémové opatření. Představa, že by se průměrná česká žena rozhodla pro dítě, nadšena tím, že v době, kdy její maličký usne, bude moci doma pracovat na výdělek, je dosti zjednodušená.V psychologii populačních trendů existuje ovšem ještě jedna hypotéza, která tvrdí, že finanční podpora nemá významný vliv: to"hlas přírody"je moudrý a nenechá vyhynouti nám ani budoucím. Snad právě díky němuposkytují děti svým rodičům a dalším blízkým neopakovatelné prožitky. Lesk peněz a příležitostí tyhle hodnoty poněkud a na určitý čas odsune, ale jako každá opravdová kvalita se po čase přece jen vrátí na výsluní zájmu. Něcopodobného je nyní uváděno ve zprávách z USA. Opravdu"in"prý nyní je umět zastavit kariéru a užít si mateřské. Proč? Nejčastěji u nás citované rozdělení Matějčkovo v různých modifikacích uvádí, že děti poskytujírodičům uspokojení:*Potřeby nových podnětů a vzruchů.*Touhy po nových poznatcích a zkušenostech včetně možnosti zaměnit pouhé stárnutí za směřování k vyšší zralosti.*Citovou rezonanci, přijímání a dávání lásky.*Zvýšení společenské hodnoty a dosažení hodnosti rodiče.*Naplnění potřeby otevřené budoucnosti. Ta překonává nám vyměřený a ne vždy optimálně naplněný životní čas. V dětech pokračujeme dál...V manželské poradně se setkáváme ještě s dalšími faktory, formulovanými i pragmatičtěji. Namátkou:*Nápodoba: Tendence vyrovnat se osobám v relativně srovnatelném postavení nebo osobám, jež reprezentují vztažnou skupinu.*Vlivy neuvědomované řevnivosti. Lidé chtějí"dohnat a předehnat"rodiče, ale též sourozence a jiné příbuzné či blízké. Jistě sem patří i touha osvobodit se ze závislé role velkého dítěte tím, že sám o dítko pečuji.*Touha po mimikry: mít děti je známkou nenápadnosti, normálnosti a přiměřeně využité potence. Ve výraznější podobě jde o proces odstranění či předcházení traumatu. Bodře hospodské:"Jestli nevíš, jak se dělají děti,tak nám manželku na chvilku půjč,"je harasementem, jehož palčivost neodstraníte, byť hospodu vybílíte.*Dosažení cíle, kterého jsme sami nedosáhli: naplnění sportovních, studijních či jiných ambic.*Elegantní odchod středem: mateřská dovolená umožňuje elegantně přerušit nebo dokonce ukončit zaměstnání, studium či politickou angažovanost, jež se vývojem situace stanou nepřijatelné.*Měkčí sociální záchranná síť. Dítě přináší určité sociální výhody: i sociální minimum je velkorysejší než penzum určené pro jednoho dospělého. Potomci s dětmi bývají navíc výrazně více podporováni vlastními rodiči nežjejich bezdětní sourozenci.*Dítě jako pomocník. Doba, kdy desetiletý kluk zastal funkci čeledína, je pryč. Někteří lidé jsou však stále ochotni dětí využívat: od vydírání typu:"Jdi si, ale dítě už neuvidíš!"až po využívání mrštnosti anenápadnosti dětí při trestné činnosti.*Dítě coby dědic. Je komu předat majetek.Výše naznačené faktory ilustrují, že důvodů, proč míti dítě, není málo. Když přičteme ještě efekt sociálního kyvadla, v němž extrém bývá po čase střídán extrémem opačným, může nás to vést k opatrnému optimismu. S českoupopulací to zřejmě bude podobné jako s britskou librou: stále klesá a klesat bude, ale nezhroutí se. Vymírat zřejmě budeme, leč nevymřeme. Nebojím se, že by v posléze již neobydleném, leč pohostinném středu Evropy bujné hvozdynahradily lidská sídliště. Budou-li Češi vskutku chybět, doplní je přistěhovalci. Jejich děti pak budou stejnými vlastenci, jako jsou děti přistěhovalců v USA americkými patrioty. Českým (doufejme ojedinělým) xenofobům zůstanoujen oči pro pláč. Ostatní plakat nemusí.