Milujte své nepřátele

Běžný člověk by zajisté projevil názor, že si nepřátele mít nepřeje, k ničemu je nepotřebuje, a pokud je náhodou má, jedná se o trapné nedopatření či jejich zavilost a hloupost, ale rozhodně ne o záměrný proces jejich získávání. Při bližším pohledu však věc vypadá jinak. Nepřátelé jsou v našem životě stejně důležití jako přátelé, stejně jako oni k nám patří a evangelijní nárok své nepřátele milovat znamená v podstatě takové rozšířené sebepochopení, které nás učí mít rád a akceptovat i méně potěšitelné stránky sebe sama. Naši nepřátelé jsou z hlediska sebepoznání minimálně stejně cenní jako naši přátelé, pouze nám výhled na ně zakrývá zášť a to činí jejich správné zhodnocení obtížným. Své nepřátele si také sami aktivně hledáme, tak jako oni si také hledají nás a vzájemně na sebe vysouváme panožky svého podvědomí, aniž by naše vědomé složky měly o této aktivitě vůbec potuchu. Rovněž se zcela míjí pravdou představa, že nepřátelství vzniká pouze ze vztahu konkurence. V praxi jsme vždy překvapeni a zaskočeni výlevy nevůle ze strany těch, jimž jsme ani potenciálně sebeméně neškodili, stejně jako projevy přátelství a podpory od těch, jimž jsme sebeméně neprospěli. Lásky a nenávisti se obecně vzato berou jinou cestou než racionální. Pokud nám nikdo neklade odpor, zvolna ztrácíme oporu a povědomí o sobě samém, teprve vnějšími tlaky získáváme formu, má-li být jiná než vágně amébovitá. Je dostatečně známo, že je to právě obraz nepřítele, který drží státní útvary a nezřídka i soukromé osoby pohromadě a musí být v řadě případů zveličován, pokud ne fabrikován vůbec uměle či pomocí provokací. Kategorie „přátel“ a „nepřátel“ ostatně do sebe plynule přecházejí, naše vztahy s většinou osob jsou jaksi ambivalentní, někdy velmi silně. A proto je nutno své nepřátele milovat – paradoxně představují stejný statek jako nejvěrnější druzi.