Online archiv

Běžný člověk by zajisté projevil názor, že si nepřátele mít nepřeje, k ničemu je nepotřebuje, a pokud je náhodou má, jedná se o trapné nedopatření či jejich zavilost a hloupost, ale rozhodně ne o záměrný proces jejich získávání. Při bližším pohledu však věc vypadá jinak. Nepřátelé jsou v našem životě stejně důležití jako přátelé, stejně jako oni k nám patří a evangelijní nárok své nepřátele milovat znamená v podstatě takové rozšířené sebepochopení, které nás učí mít rád a akceptovat i méně potěšitelné stránky sebe sama. Naši nepřátelé jsou z hlediska sebepoznání minimálně stejně cenní jako naši přátelé, pouze nám výhled na ně zakrývá zášť a to činí jejich správné zhodnocení obtížným. Své nepřátele si také sami aktivně hledáme, tak jako oni si také hledají nás a vzájemně na sebe vysouváme panožky svého podvědomí, aniž by naše vědomé složky měly o této aktivitě vůbec potuchu. Rovněž se zcela míjí pravdou představa, že nepřátelství vzniká pouze ze vztahu konkurence. V praxi jsme vždy překvapeni a zaskočeni výlevy nevůle ze strany těch, jimž jsme ani potenciálně sebeméně neškodili, stejně jako projevy přátelství a podpory od těch, jimž jsme sebeméně neprospěli. Lásky a nenávisti se obecně vzato berou jinou cestou než racionální. Pokud nám nikdo neklade odpor, zvolna ztrácíme oporu a povědomí o sobě samém, teprve vnějšími tlaky získáváme formu, má-li být jiná než vágně amébovitá. Je dostatečně známo, že je to právě obraz nepřítele, který drží státní útvary a nezřídka i soukromé osoby pohromadě a musí být v řadě případů zveličován, pokud ne fabrikován vůbec uměle či pomocí provokací. Kategorie „přátel“ a „nepřátel“ ostatně do sebe plynule přecházejí, naše vztahy s většinou osob jsou jaksi ambivalentní, někdy velmi silně. A proto je nutno své nepřátele milovat – paradoxně představují stejný statek jako nejvěrnější druzi.

Díky svým smyslům poznáváme jeden druhého, dobře si pamatujeme obličeje, rozdělujeme lidi vůně jejich kůže, rádi slyšíme své jméno – a dotýkáme se jeden druhého, abychom naznačili přátelství, potvrdili dorozumění, zmírnili bolest. Jako jediní savci doplňujeme komunikaci jazykem – abstraktním, ale též pružným, subtilním, občas smyslovým, buďto pravdivým, nebo lživým. Je to abstraktnost lidského jazyka – možnost mluvit o věcech nepřítomných, dokonce i neexistujících, která umožnila psaní. Psaní ovšem mohlo jen stěží zachytit intonaci řeči, její sdělování ironie či sarkasmu, nebo prozradit úmyslnou lež. Tvar rukopisu mohl aspoň prozradit náladu nebo zdravotní stav: byl pevný a hladký nebo slabý a nepravidelný. Psací stroj toho prozradil méně; intonace se naznačila jen nepřímo, nepřesně a sáhodlouze, a lež se neprozradila vůbec. Dospěli jsme k e-mailu, který je ještě méně osobní: odesílatel nemusí znát žádného ze svých adresátů, adresát nemusí poznat odesílatele; jak gramatika, tak zdvořilost se obětují. A podle psychologického výzkumu se v emailovém vzkazu lže snadněji než v ručně psaném dopise. Pokud se psaní zdá být suché, může se zčásti nahradit telefonátem; uslyšíme aspoň náladu (nyní uvidíme i obličej); ale dotyk s osobou a kontext hovoru nám vždy budou chybět. Nepohoršuji se, jen konstatuji změny v našem životě. Jsou to změny, na které jsme si zvykli, a na další změny si zvyknou budoucí generace. (Musím ovšem dodat, že všude to tak rychle neletí. Žiji nyní v Itálii, kde přesto, že je gramotnost na nejvyšší úrovni, si lidi málo píší, spíš se navštěvují; i obyčejná komerční objednávka se nejradši odehraje mezi čtyřma očima a k věci se nedospěje, pokud se nehovořilo aspoň deset minut o rodině, o počasí a o zdraví. A na rozloučenou se lidi políbí.) Chci říci, že kvalita naší komunikace souvisí s našimi smysly, a pokud potřebujeme rychlost nebo rozsah, tj. kvantitu, musíme nutně obětovat smyslovost, tj. kvalitu. Je to veliká ztráta? Změní se kvalita našich lidských vztahů? Odpověď záleží na tom, jak vážně bereme smyslovost samotnou; nejen v komunikaci, ale v denním životě vůbec. Přenos zkušenosti z říše smyslů do říše intelektu má samozřejmě svou kladnou stránku. Vezměme hudební vzdělání. U lidí, kteří se o hudbu zajímají, ještě nikdy nebylo vzdělání na tak vysoké úrovni jako dnes – soudím podle neuvěřitelného výběru skladeb, které se dají koupit na CD, od 13. století až po nynější dobu a nesčetných interpretací. Pokud však jen posloucháme, vzdáváme se plného smyslového angažování. Vizuální vzdělání boří hranice i horizonty. Známe umění a architekturu svých předků, cizí civilizace už nám nejsou cizí. Fotografie už oslavuje 173. výročí; je laciná, snadná, univerzální. Prsty už nejsou ani nutné na měnění filmu, posunování rámečku, měření světelnosti a zaostřování; stačí ukazováček na stisknutí spouště; dokonalá fotka se přesune na počítač a tam zůstane s několika tisíci ostatních. (Informací máme až nazbyt a nevíme, co s nimi dělat.) Anebo se pomocí sofistikovaného softwaru přemění fotka na „malbu“, s povrchem podobajícím se tahům štětce. Je to vše strhující nebo, střízlivěji řečeno, v určitých oborech neuvěřitelně užitečné; ovšem pokud se snažíme vytvořit něco nového, máme dojem, že jsme toho docílili mechanicky. Nevyhnutelně opouštíme část svého starodávného světa smyslů a nahrazujeme ji světem intelektu. Co ztrácíme a co získáváme? Z mého hlediska ztrácíme tělesné spojení s uměním; sice víc známe, ale jsme méně spojeni svým tělesným bytím. Ztrácíme ruční vyrábění, získáváme možnost sofistikovaného, i když velmi snadného tvoření. Změní tento svět intelektu nejen naše poznání světa, nýbrž též naše nejbližší vztahy? Mám určité obavy z fyzického vzdalování. Například v Americe se musí učitelé vyhýbat jakémukoli fyzickému styku s dětmi, aby nevzniklo podezření, že je dotyk sexuální; podezření ze sexuálního úmyslu, anebo obava ze sexuálního účinku jakéhokoli dotyku s dítětem je snad vyvrcholení purismu ze sedmnáctého století. Nyní se k tomu připojilo další odůvodnění: aby se snížily agresivní útoky mezi studenty, je zakázán jakýkoli dotyk ve škole, jak mezi dětmi, tak mezi dětmi a dospělými. Zaručit bezpečnost dětí je úctyhodný cíl; takovýto prostředek je ovšem nejen přehnaný, ale podle mne i škodlivý. Naznačuje, že fyzický dotyk je nebezpečný. Souvisí to bezděky s komunikací prostřednictvím SMS či Twitteru? Je možné, že pokud se lidi mohou spojit elektronicky, nebude jim scházet zakázaný fyzický styk? Je vůbec možné, že se náš život odehraje výměnou vzájemných informací spíš než intuitivním porozuměním, pochopením, kompromisem? Mám víc otázek než odpovědí. Rád bych věřil, že naše fyzické bytí se i nadále prosadí, že svět informací nenahradí svět smyslů.

Japoncům stačí ročně tři dny dovolené. Američanům dva týdny. Proč my požadujeme týdnů pět? Co nám to přináší a co nám to bere? Podívejme se na pár argumentů, které boří náš přístup ke dnům volna.

Navzdory informacím o ekonomické krizi 92 procent Čechů neuvažuje o tom, že by zrušili dovolenou. Dokonce neuvažují ani o radikální změně svých dovolenkových zvyklostí, trendem jsou však levnější destinace a kratší pobyty.

Jak si nezničit vztah, jak nepřijít o životního partnera? Co děláme špatně při seznamování, při řešení konfliktů a v manželství? Jakými chybami si komplikujeme společný život? Na to vše se snaží podívat a částečně i odpovědět seriál o partnerských vztazích, který pro vás připravujeme se zkušenými manželskými poradci.

Jednou z nejoblíbenějších a nejvíce praktikovaných forem magie na celém světě je magie milostná, někdy nazývaná také magie lásky či erotická magie. Ačkoli byla využívaná ženami především v minulosti, je dodnes živým kulturním fenoménem -významně zasahuje do reálného partnerského života a uplatňuje se při formování, rozvíjení a udržování partnerských vztahů.

Nemůže-li se člověk vyrovnat s určitým psychickým obsahem, stává se, že jej prostě odštěpí a jakoby o něm neví. Jde o obranný mechanismus disociace. Někdy se dokonce neúnosné pocity, přání a myšlenky přetaví do tělesného příznaku – v takovém případě hovoříme o konverzi. U zrodu disociativních poruch bývá často trauma prožívané v dětství (nejčastěji fyzické a sexuální zneužívání, ponižující a citově odmítavé prostředí) či v dospělosti (znásilnění, tělesné napadení, dopravní nehody, závažná emoční ztráta po úmrtí blízké osoby). Ke vzniku či znovuvzplanutí těchto poruch může přispět i akutní situace, například rodinný nesoulad, trestní stíhání, hrozba ztráty zaměstnání, ale například i chirurgické operace. Disociacemi mohou trpět i psychicky nezralé osoby, které nezvládají přechod k nezávislému životu a čelí problémům, jež nezvládají. V běžné populaci trpí disociativními poruchami okolo 1 % lidí. Nejčastějším projevem disociativního stavu je disociativní amnézie (dotyčný si na danou událost nevzpomíná), méně častá je disociativní fuga (postižený náhle někam cestuje), disociativní stupor (nehybně sedí či leží, nereaguje), trans a stavy posedlosti, poruchy motoriky, křeče, senzorické poruchy. A patří sem i literárně a filmově oblíbená, v realitě však vzácná mnohočetná porucha osobnosti. Většina nekomplikovaných disociativních stavů odeznívá spontánně, u přetrvávajících a obtížnějších stavů je na místě léčba. Používají se léky i psychoterapie, jejímž cílem je v ideálním případě zpětná integrace odštěpených součástí psychiky do vědomé oblasti. Příznaky mizí a psychika se stabilizuje.

Od Afričanů jsem se naučila, že vždycky, když nejde o život, je důvod se smát. Oni chodí sice denně neuvěřitelné kilometry pro vodu, zato mají, na rozdíl od nás, v pořádku mezilidské vztahy, říká Líba Taylor, která už téměř třicet let fotografuje v zemích Afriky a Asie pro potřeby humanitárních organizací.

Na cestách