Vážně se to stalo? Raději zapomenu.

Nemůže-li se člověk vyrovnat s určitým psychickým obsahem, stává se, že jej prostě odštěpí a jakoby o něm neví. Jde o obranný mechanismus disociace. Někdy se dokonce neúnosné pocity, přání a myšlenky přetaví do tělesného příznaku – v takovém případě hovoříme o konverzi. U zrodu disociativních poruch bývá často trauma prožívané v dětství (nejčastěji fyzické a sexuální zneužívání, ponižující a citově odmítavé prostředí) či v dospělosti (znásilnění, tělesné napadení, dopravní nehody, závažná emoční ztráta po úmrtí blízké osoby). Ke vzniku či znovuvzplanutí těchto poruch může přispět i akutní situace, například rodinný nesoulad, trestní stíhání, hrozba ztráty zaměstnání, ale například i chirurgické operace. Disociacemi mohou trpět i psychicky nezralé osoby, které nezvládají přechod k nezávislému životu a čelí problémům, jež nezvládají. V běžné populaci trpí disociativními poruchami okolo 1 % lidí. Nejčastějším projevem disociativního stavu je disociativní amnézie (dotyčný si na danou událost nevzpomíná), méně častá je disociativní fuga (postižený náhle někam cestuje), disociativní stupor (nehybně sedí či leží, nereaguje), trans a stavy posedlosti, poruchy motoriky, křeče, senzorické poruchy. A patří sem i literárně a filmově oblíbená, v realitě však vzácná mnohočetná porucha osobnosti. Většina nekomplikovaných disociativních stavů odeznívá spontánně, u přetrvávajících a obtížnějších stavů je na místě léčba. Používají se léky i psychoterapie, jejímž cílem je v ideálním případě zpětná integrace odštěpených součástí psychiky do vědomé oblasti. Příznaky mizí a psychika se stabilizuje.