Dávný svět smyslů versus moderní svět intelektu

Díky svým smyslům poznáváme jeden druhého, dobře si pamatujeme obličeje, rozdělujeme lidi vůně jejich kůže, rádi slyšíme své jméno – a dotýkáme se jeden druhého, abychom naznačili přátelství, potvrdili dorozumění, zmírnili bolest. Jako jediní savci doplňujeme komunikaci jazykem – abstraktním, ale též pružným, subtilním, občas smyslovým, buďto pravdivým, nebo lživým. Je to abstraktnost lidského jazyka – možnost mluvit o věcech nepřítomných, dokonce i neexistujících, která umožnila psaní. Psaní ovšem mohlo jen stěží zachytit intonaci řeči, její sdělování ironie či sarkasmu, nebo prozradit úmyslnou lež. Tvar rukopisu mohl aspoň prozradit náladu nebo zdravotní stav: byl pevný a hladký nebo slabý a nepravidelný. Psací stroj toho prozradil méně; intonace se naznačila jen nepřímo, nepřesně a sáhodlouze, a lež se neprozradila vůbec. Dospěli jsme k e-mailu, který je ještě méně osobní: odesílatel nemusí znát žádného ze svých adresátů, adresát nemusí poznat odesílatele; jak gramatika, tak zdvořilost se obětují. A podle psychologického výzkumu se v emailovém vzkazu lže snadněji než v ručně psaném dopise. Pokud se psaní zdá být suché, může se zčásti nahradit telefonátem; uslyšíme aspoň náladu (nyní uvidíme i obličej); ale dotyk s osobou a kontext hovoru nám vždy budou chybět. Nepohoršuji se, jen konstatuji změny v našem životě. Jsou to změny, na které jsme si zvykli, a na další změny si zvyknou budoucí generace. (Musím ovšem dodat, že všude to tak rychle neletí. Žiji nyní v Itálii, kde přesto, že je gramotnost na nejvyšší úrovni, si lidi málo píší, spíš se navštěvují; i obyčejná komerční objednávka se nejradši odehraje mezi čtyřma očima a k věci se nedospěje, pokud se nehovořilo aspoň deset minut o rodině, o počasí a o zdraví. A na rozloučenou se lidi políbí.) Chci říci, že kvalita naší komunikace souvisí s našimi smysly, a pokud potřebujeme rychlost nebo rozsah, tj. kvantitu, musíme nutně obětovat smyslovost, tj. kvalitu. Je to veliká ztráta? Změní se kvalita našich lidských vztahů? Odpověď záleží na tom, jak vážně bereme smyslovost samotnou; nejen v komunikaci, ale v denním životě vůbec. Přenos zkušenosti z říše smyslů do říše intelektu má samozřejmě svou kladnou stránku. Vezměme hudební vzdělání. U lidí, kteří se o hudbu zajímají, ještě nikdy nebylo vzdělání na tak vysoké úrovni jako dnes – soudím podle neuvěřitelného výběru skladeb, které se dají koupit na CD, od 13. století až po nynější dobu a nesčetných interpretací. Pokud však jen posloucháme, vzdáváme se plného smyslového angažování. Vizuální vzdělání boří hranice i horizonty. Známe umění a architekturu svých předků, cizí civilizace už nám nejsou cizí. Fotografie už oslavuje 173. výročí; je laciná, snadná, univerzální. Prsty už nejsou ani nutné na měnění filmu, posunování rámečku, měření světelnosti a zaostřování; stačí ukazováček na stisknutí spouště; dokonalá fotka se přesune na počítač a tam zůstane s několika tisíci ostatních. (Informací máme až nazbyt a nevíme, co s nimi dělat.) Anebo se pomocí sofistikovaného softwaru přemění fotka na „malbu“, s povrchem podobajícím se tahům štětce. Je to vše strhující nebo, střízlivěji řečeno, v určitých oborech neuvěřitelně užitečné; ovšem pokud se snažíme vytvořit něco nového, máme dojem, že jsme toho docílili mechanicky. Nevyhnutelně opouštíme část svého starodávného světa smyslů a nahrazujeme ji světem intelektu. Co ztrácíme a co získáváme? Z mého hlediska ztrácíme tělesné spojení s uměním; sice víc známe, ale jsme méně spojeni svým tělesným bytím. Ztrácíme ruční vyrábění, získáváme možnost sofistikovaného, i když velmi snadného tvoření. Změní tento svět intelektu nejen naše poznání světa, nýbrž též naše nejbližší vztahy? Mám určité obavy z fyzického vzdalování. Například v Americe se musí učitelé vyhýbat jakémukoli fyzickému styku s dětmi, aby nevzniklo podezření, že je dotyk sexuální; podezření ze sexuálního úmyslu, anebo obava ze sexuálního účinku jakéhokoli dotyku s dítětem je snad vyvrcholení purismu ze sedmnáctého století. Nyní se k tomu připojilo další odůvodnění: aby se snížily agresivní útoky mezi studenty, je zakázán jakýkoli dotyk ve škole, jak mezi dětmi, tak mezi dětmi a dospělými. Zaručit bezpečnost dětí je úctyhodný cíl; takovýto prostředek je ovšem nejen přehnaný, ale podle mne i škodlivý. Naznačuje, že fyzický dotyk je nebezpečný. Souvisí to bezděky s komunikací prostřednictvím SMS či Twitteru? Je možné, že pokud se lidi mohou spojit elektronicky, nebude jim scházet zakázaný fyzický styk? Je vůbec možné, že se náš život odehraje výměnou vzájemných informací spíš než intuitivním porozuměním, pochopením, kompromisem? Mám víc otázek než odpovědí. Rád bych věřil, že naše fyzické bytí se i nadále prosadí, že svět informací nenahradí svět smyslů.