Online archiv

Vydání: 7/2009

Výkonnost nade vše?

Ivana Křížová, 7/2009
Mezi vysokoškolskými studenty existuje stále početnější skupina hypervýkonných jedinců. Dokonce vzrůstá dojem, že se určitý stupeň hyperaktivity stává trendem a částečně je i dnešní společností vyžadován. Jan studuje elektrotechniku, přivydělává si v zaměstnání a věnuje se závodnímu plavání, Helena zvládá v prezenčním studiu práva i geografii. A Zdeňka studuje jednu vysokou v denním studiu, druhou dálkově, má dvě děti a ve volném čase šije oděvní zakázky. Kde na to berou čas a energii? Odpověď bývá jednoduchá: „ Nerad se nudím a to, co dělám, mi dodává pocit uspokojení a naplnění.“ Ač někteří působí jako vystresované podivínské uzlíčky, většina vypadá velmi sebevědomě a vyrovnaně. Jsou však schopni věnovat se všem aktivitám opravdu s hloubkou a plným nasazením? Například při studiu dvou vysokých škol v prezenční formě je vysoce pravděpodobné, že student nenavštěvuje všechny přednášky, čte pouze nejnutnější literaturu a roztříštěnost zájmů brání v opravdové odbornosti v oboru. Životně důležitá je spolupráce se spolužáky z ročníku. Též Zdeňka by se bez pomoci okolí neobešla. Pomáhají spolužáci, děti hlídá babička… V tomto srovnání již nepůsobí hypervýkonní jedinci tak nadlidsky. Je přirozené, že nad určitou míru aktivity její kvalita klesá. Jednu nebo i více činností je třeba ošidit, aby bylo možné to nějakým způsobem ustát. Velice trpět může i oblast vztahů. Přátelé, kteří se scházejí pouze jednou za půl roku, se o sebe brzy přestanou zajímat a jejich vztah začne pomalu uvadat. V oblasti partnerství je situace daleko horší. Partner sice může být pyšný na to, co vše jeho polovička dokázala a zvládla, ale na citové úrovni jej to jistě netěší. Není však možné, že nadprůměrná aktivita některých mladých lidí je alespoň zčásti vynucená? Co když se chtějí přizpůsobit aktuálním pracovním podmínkám a celkovému ovzduší? Vždyť zaměstnavatelé v inzerátech dávají najevo, že na nabízené místo přijmou pouze toho nejlepšího z nejlepších. Konkurenční prostředí utvrzuje mnohé už od adolescentního věku v tom, že musejí maximálně pracovat na svých schopnostech a dovednostech, musejí se věnovat studiu a seberozvoji v tolika oblastech, jak jen to bude možné. Touží po úspěšném životě – je tohle cesta k němu?

ad) Polemika o vrozené nebo

Anna Janovská, 7/2009
získané homosexualitě (PD 5/09)

Kdo má diagnostikovat

Jaroslav Matýs, 7/2009
autismus? (PD 5/09, PD 6/09)

Dokážete na dovolené zapomenout na pracovní problémy?

7/2009
Anketa

Od lidí k přírodě, hodnotám a moudrosti

Jaro Křivohlavý, 7/2009
Jednou z mých nejčastěji používaných zkratek v ručně psaných poznámkách je VML. Neznamená to nic jiného nežli „vztahy mezi lidmi“. Není na tom nic divného. Sociální psychologie je doménou, v níž jsem doma. O vztazích mezi dvěma lidmi pojednávala má první kniha „Já a ty“. Ta měla být odezvou na hlubší filozofické dílo, které mi učarovalo – na dialogické pojetí lidí a jejich interakce u Martina Bubera. Vztahy mezi lidmi byly i mým dominantním tématem, když jsem se 15 let experimentálně zabýval tvořivým řešením mezilidských konfliktů. Měl jsem možnost pozorovat stovky dvojic v laboratoři při řešení situací, kdy v konfliktu byl nejen jeden s druhým, ale i každý sám se sebou. A potom přišlo další krásné téma sociálních vztahů – sociální komunikace. Co nám říká o lidech, kteří spolu mluví, to, jak spolu mluví? Jak tím, co říkáme, ovlivňujeme druhého člověka, sebe i náš vzájemný vztah? A jak to vše ovlivňují naše neverbální (mimoslovní) projevy v situacích, kdy se setkáváme tváří v tvář? A když jsem to vše dal dohromady, tak jsem si uvědomil, že nás ve škole - a nejen ve škole – učili mluvit, ale neučili nás naslouchat, porozumět si a vzájemně se chápat. Jaké jsou vztahy mezi lidmi, kteří si navzájem rozumí, a ty, kde jeden druhého nechápe? A bylo zde další téma pod zkratkou VML.

Čtěte dětem

7/2009

Naděje i pomoc

7/2009

Začít ve vlastním

7/2009

Motorkáři: zabíjí nezkušenost i charakter

Karel Havlík, 7/2009
Motocyklisté tvoří deset procent všech mrtvých na našich silnicích, v drtivé většině případů si smrt zavinili sami. V Evropské unii zaujímá ČR v jejich nehodovosti neslavný primát.

Muž u porodu přínos, nebo jen móda?

7/2009
Dnešní třicátníky jejich otec poprvé spatřil často jen v okně porodnice. V posledních letech stále více nastávajících otců provází své partnerky při porodu, mnohdy jsou těmi prvními z páru, kteří svého potomka vidí a chovají. Ovlivní tento zážitek jejich vztah k ženě a dítěti?

Nehrozí, že počítačové hry nahradí dítěti kamarády?

Simona Hoskovcová, 7/2009
Naše děti si přinesly hru World of Warkraft. Samozřejmě je hraní baví. Zajímalo by mě, jak tyto hry ovlivňují myšlení dětí (ve škole se nebaví o ničem jiném než o počítačových hrách, myslí na to, jak si koupí to a zařídí tamto ve hře), a také jejich soužití. Nenahrazuje internetová hra pobyt s kamarády a pobyt s rodinou? V jakém věku jsou děti těmito hrami nejohroženější? Mohou mít i pozitivní vliv? Jana Férová Počítačové hry mají svá pro a proti a také záleží na věku dítěte a druhu hry. Často slyšíme o jejich agresivním obsahu, který může navést dítě k agresivním činům v reálném světě. Majíli děti ještě další zájmy a s hrou tráví jen chvíli denně, je to dobré znamení – v tomto směru je můžete podporovat. Nebezpečí hrozí tam, kde se dítě do virtuálního světa noří na několik hodin denně, případně o víkendu hraje nepřetržitě osm, dvanáct i více hodin v kuse. Při takto intenzivním hraní se snadno setře hranice mezi virtuální realitou a skutečností. To může vyústit v nepřiměřené reakce vůči okolí, může to mít dopad na omezení „živých“ kontaktů a samozřejmě i na zdraví dítěte. Někdy dochází k prolnutí osobnosti ve skutečném světě a osobnosti postavy ve virtuální realitě – ale to jsou už hraniční případy. Dobré je s dítětem občas u hry posedět nebo si ji sama zkusit zahrát – poznáte, o čem to je, v čem je nebezpečí nebo potenciál hry. Také zjistíte, zda dítě hraje hru pouze na svém počítači nebo on-line. Pokud hraje po síti, musí se seznámit s pravidly bezpečného pohybu v tomto prostoru (nevyzrazovat na sebe či rodinu citlivé či zneužitelné informace). Osvědčuje se mi dohoda, že se syn přijde zeptat, když chce hrát on-line hru. Můžu tak ohlídat, kam se připojuje a za jakých podmínek. World of Warkraft se hraje na Free serverech, které jsou zdarma, přístup na Offic servery je placený. Tady je na místě pozornost u starších dětí, které už by uměly zaplatit přístup ke hře z vaší platební karty. Druhá stránka počítačových her spočívá v tom, že svým způsobem dítě rozvíjí. Záleží hodně na druhu hry. Zmíněná hra WoW vyžaduje schopnost plánovat, vytvářet strategie, dává prostor tvořivosti. Mluvila jsem před nějakým časem s kolegou psychologem, který v současné době pracuje ve firmě vyvíjející počítačové hry. Zastával názor, že bychom měli přepsat učebnice kognitivní psychologie. Děti ve věku 5 nebo 6 let jsou podle jeho zkušeností schopné díky hraní složitých počítačových her řešit velmi komplexní úkoly, které jsou v hrách obsažené. Některé druhy počítačových her se využívají při rozvoji pozornosti nebo tréninku paměti u všech věkových skupin – od dětí po seniory. Doporučila bych sledovat, jaké hry dítě hraje, kolik času s nimi tráví a jak počítačová hra ovlivňuje jeho další aktivity a chování v nich. Počítačových her se nemusíme děsit, ale coby rodiče bychom měli jejich výběr a hraní usměrňovat. Například nabídnout hru se stejným principem, ale jiným prostředím (budování vojenských základen vs. budování zoologické zahrady). U dětí, které mají sklon k nadměrnému hraní, je na místě zajistit pozitivní motivaci k jiným činnostem. Mám tím na mysli, že nebudu dítě posílat na hřiště za trest, ale stále budu běžné aktivity prezentovat jako něco příjemného. V neposlední řadě musíme jít sami příkladem. Uvědomit si, kolik času trávíme u televize, s počítačem, brouzdáním po internetu nebo hraním počítačových her – abychom nebyli ti, kteří kážou vodu a pijí víno, což děti velmi rychle odhalí.

Jak se poprat s neurózou

Daniela Kramulová, 7/2009
Na začátku je nejistota, napětí, po prvním týdnu léčby se může člověk cítit ještě hůř než předtím. Postupně převládá soudržnost, spolupráce, nakonec i smutek při loučení – šestitýdenní terapie končí, pacienti z oddělení neuróz se vracejí zpět do každodenního života s předsevzetím: tentokrát to zvládnu!