Skryté poselství suplovaných hodin

Není téměř dne, kdy by ve škole nevznikla potřeba nahradit nepřítomného učitele ve výuce některým z kolegů. A ačkoliv se to tak na první pohled vůbec nejeví, představují pro žáky právě suplované hodiny chvíle, během nichž si učitelé před nimi nalévají čistého vína a vystupují sami za sebe. Na řádnou vyučovací hodinu můžeme nahlížet jako na hru řízenou jistými pravidly, při níž si především učitelé nasazují rolovou masku. Suplované hodiny stojící mimo rámec hry – „hry na vážnou školu“ – dávají prostor k oddychu a odložení pracovní masky, čímž se žákům naskýtá úžasná příležitost k porovnání učitelovy tváře bez masky a tváře s ní. Nejčastěji nabývá suplovaná výuka podobu volné hodiny, jejíž zadání se nese ve známém duchu: „Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“ Takový pokyn se žákům vesměs zamlouvá. (Samozřejmě úplné odpadnutí hodiny by přineslo podstatně více potěšení.) Avšak v nitru žákovské duše, skrytě před zraky všech okolo, probíhá proces zcela opačného ladění, proces bolestný: nepojmenovaný prožitek nezájmu a odmítnutí člověkem, který teď v tuto chvíli zde má být pro mě, aby mě rozvíjel, aby mi byl vzorem. Možná působí tato slova podivně či přehnaně, ale jsem přesvědčen o tom, že se dotýkají samotné podstaty učitelského povolání a poslání.