Paradoxní žáci

V posledních letech se v odborných publikacích stále častěji probírá vysoce rizikový problém spojený se zaměňováním některých typických projevů nadaných dětí za projevy deficitů či poruch.

Dvanáctiletý Matěj má hluboké znalosti o technice, zejména mechanice, dokáže navrhovat a stavět neskutečně promyšlené funkční roboty. Od útlého věku rozebíral a znovu skládal nejrůznější přístroje, aby pochopil, jak fungují. U navrhování, skládání a programování robotů vydrží celé hodiny, až ho rodiče musejí vyhánět ven nebo aspoň k jiným činnostem. Ve škole se většinou nudí, zejména v matematice a fyzice. Podle učitelů má však obrovské potíže se soustředěním, jeho nepozornost je extrémní, často přeskakuje z jedné věci na druhou. Jeho chování bývá často velmi rušivé, Matěj komentuje a opravuje učitele, diskutuje. Zřejmě trpí ADHD. Bylo by nejlepší, kdyby svou „nekonečnou“ energii věnoval spíše pravidelnému nácviku soustředění, protože jinak „už opravdu dostane dvojku z chování“, myslí si jeho třídní učitelka, když jej s ohledem na potvrzení ADHD posílá na psychologické vyšetření.

Matěj je zvídavé dítě. Pokud jej něco baví (robotika), dovede se soustředit velmi dlouho. Neustále však potřebuje přísun nových podnětů a možnost něco tvořit. Mnohé z toho, co se učí v matematice a fyzice, už zná, a proto se ve škole často nudí. Snaží se na sebe upozornit, mnohdy všechno komentuje. Ve škole je tedy na rozdíl od domova konfrontován s požadavky a obsahem vzdělávání, které jeho potřeby nenaplňují. Ve třídě, která nerespektuje jeho specifické vzdělávací potřeby, působí jeho chování jako významně problémové. Přesto s velkou pravděpodobností o ADHD nejde. 

Učitelé, ale i psychologové, kteří nemají hlubší zkušenost s typickými charakteristikami nadaných dětí, mívají tendenci nesprávně vyhodnotit projev nadání jako projev poruchy. Nadaný žák tak bývá nejen chybně identifikován (zde jako dítě s ADHD), ale současně je mu nesprávně nastaven i způsob vzdělávání a podpory.  

Vodítkem pro přemýšlení o tom, zda je dítě spíše nadané než s ADHD, může být podle Jamese T. Webba několik otázek:

• Je možné projevy ADHD dítěte pozorovat ve všech různorodých situacích?
• Mění se jeho chování významně, když mu předložíme nové zajímavé téma?
• Dovede se na delší dobu zapojit do samostatné aktivity? 

V každém případě je vždy důležité porozumět skutečné podstatě problému takového dítěte, případně se obrátit na zkušeného psychologa či psychiatra. A pokud je zřejmé, že jde o záměnu nadání za deficit, je nutné vést učitele, psychology, ale i rodiče ke změně přístupu k dítěti tak, aby mohlo posílit své sebevědomí, projevit a rozvinout svůj potenciál funkčním způsobem a skutečně naplno využít své schopnosti.