Poznáte klienta s maskovaným autismem?

Stisk její ruky ve dveřích byl vlažný. „Leklá ryba“, jak se říká. Ale to nemusí nic znamenat. Lidi, kterým zrovna není v životě dobře a právě dorazili na terapii, můžou být bez energie. Posadí se proti mně. Občas na mě upře oči, jinak se dívá kamsi na stranu. Dvacetiletá dívka s černým mikádem a pečlivě upraveným make-upem má v poznámce ze vstupní konzultace od kolegy poznačenou „sociální fobii“. 

Udělám klasický krátký úvod a začnu se na ni soustředit. Co ji trápí? Zhroutila se v nové škole, má bolesti břicha, nesnesitelné úzkosti, nakonec nezvládla semestr a ze školy úplně odešla. Teď je doma a nedělá kromě scrollování nic. Všímám si velkých pauz mezi tím, kdy položím otázku a kdy klientka začne mluvit. Hluboce přemýšlí, hledá slova, u toho si hraje se dvěma gumičkami, které drží v ruce. Pak odpoví ve strukturovaných, ale krátkých větách. Ty desítky vteřin pauz mi připadají jako věčnost. Začnu se ošívat. Zeptala jsem se špatně? Co bych mohla dělat lépe? První sezení doběhne šnečím tempem ke konci, dozvím se tak pětinu objemu informací, který zvládáme s jinými. Na druhém sezení problém oslovím: „Co se ve vás děje, Patricie, když vám takhle pokládám otázky?“ Snaží se mi to osvětlit: sama k sobě prý nemluví ve slovech, nemá vnitřní „hlas“. Její mozek přemýšlí v jakýchsi konceptech, vzorech, které ona pak musí „přeložit“ do češtiny, aby mi mohla odpovědět. Začnu skládat střípky k sobě: neuvěřitelné technické nadání, veliká citlivost na hluk ve škole, úzkostná paralýza v novém prostředí, žádné partnerské ani přátelské vztahy, povídání naživo jen se starším bratrem.

„Možná jsem úplně vedle, je to jen hypotéza. Ale nepřemýšlela jste někdy o tom, jestli by se vás netýkal autismus?”

„Ano. Dělala jsem si před časem podrobný test na internetu. Jsem autistka, vím to, splňuji všechny znaky. Ale nechci, aby to někdo zjistil, nechci to říkat ani rodičům a dělat jim starosti, takže diagnostikovat se nepůjdu.“

Takové bylo moje první setkání s klientkou na spektru, o němž jsme obě věděly a pojmenovaly ho. Od té doby přibylo několik dalších, každý úplně jiný. Někdy přišli s podezřením sami, jindy jsme k němu dospěli společně po pečlivé a velmi opatrné analýze toho, jak prožívají svět a kde v něm nejvíce narážejí. Začala jsem se o problematiku zajímat. 

Jak to, že je v Česku tak málo pomoci pro dospělé s autismem? Co já jako terapeutka bez psychiatrické specializace na autismus můžu pro takového klienta udělat? Jak hypotézu o autismu druhým nabízet, aniž bych je zranila – a kdy je o ní možné mlčet? 

Ne, není potřeba všechny lidi prohánět psychiatrií a hujersky diagnostikovat. Ale kromě Patricie, která brala autismus jako svou identitu, s níž byla v souladu, jsem se potkala s dalšími. Léta se trápili s nesnesitelnými pocity úzkosti, táhlými depresemi, vyhořením a celoživotním pocitem „mimozemšťana“. Odmala nikam nezapadli, měli dojem, že jsou divní, že se nemůžou autenticky ukazovat druhým, že neumějí vytvářet vztahy. Zdrojem jejich obtíží ovšem nebylo jen psychické zranění, ale nerozpoznaná neurodivergence – vrozeně jiné fungování mozku.

Autističtí „advokáti“

Jak ukazuje příběh dvacetileté Patricie, autismus je zřejmě stále stigma, tabu, které člověk nechce odhalit ani rodičům, aby se nelekli. Ta diagnóza má jakousi nepěknou příchuť. Zatímco lidi s ADHD, o nichž se poslední dobou naštěstí čím dál častěji mluví, můžeme označit jako roztomile roztržité kreativce, autisti jako by byli v médiích prezentováni jen jako ti divní a příliš jiní na to, aby se mezi ostatní zařadili. Kromě autistů s kombinovaným postižením, neschopných zvládat život bez podpory, nás na druhé straně spektra ve filmech a seriálech provází postavy géniů-podivínů – a ještě k tomu jen mužů.