JAK SE VE FRANCII UČÍ ČESKÉ DĚTI

Ve školním roce 2009/2010 navštěvovalo základní školy v České republice 13 839 cizinců. Rozhodně to není zanedbatelné číslo a jen málokterý učitel se s takovým žákem doposud nesetkal. Stejně tak se řada českých dětí ocitá na školách v cizině. Co je tam přivádí? Jsou v cizí zemi rády? Jak vzpomínají na první den ve škole? Kolik dnů, týdnů, měsíců, let jim trvalo, než se začaly v novém jazyce cítit uvolněně? Jsou na sebe hrdé, kolik překážek dokázaly zdolat? Ještě stále se trochu stydí promluvit nahlas před celou třídou? - Neumím na tyto otázky odpovědět, ale mohu vám dát nahlédnout do světa českých dětí, které se v roli žáků-cizinců ocitly ve Francii. Z emě galského kohouta má vzhledem ke své historii a migrační politice s touto problematikou mnohem delší zkušenost než Česká republika, první organizační doporučení k výuce žáků s odlišným mateřským jazykem pocházejí z počátku sedmdesátých let (viz box). Přesto však ani zde, alespoň podle francouzské odborné literatury, nemají pedagogové snadnou práci: chybí státní program, není zajištěna koordinace mezi různými typy přípravných tříd a mezi učiteli přípravných a běžných tříd, velmi nedostatečná je i odborná průprava učitelů (např. všichni vyučující v přípravných třídách by měli mít specializaci „francouzština jako cizí jazyk“ nebo „francouzština jako druhý jazyk“, ve skutečnosti jich toto vzdělání má jen velmi málo). Fatima Davin-Chnane k tomu v publikaci Immigration, Ecole et didactique du francais říká: „Učitel v přípravné třídě má někdy dojem, že svoji práci neumí nebo že ji nedělá, jak má. Cítí se jediným zodpovědným za výuku, připadá si jako kutil, když si sám stanovuje cíle a obsah výuky i způsoby evaluace.“ Je možné, že podobná slova by rádi vyřkli také někteří z českých pedagogů, kteří se upřímně snaží přizpůsobit svoji výuku kolektivu složenému z českých dětí i z cizinců. Není to jednoduchá práce, a jak je vidno z francouzských pramenů, učitel v ní i navzdory snahám státu situaci řešit zůstává obvykle osamocen. Tři náhodně vybrané příběhy českých dětí ve Francii jsou tu jako připomínka toho, jak moc na empatii, zkušenostech a intuici každého pedagoga záleží. Děti, které hovoří doma jiným jazykem než ve škole, to alespoň zpočátku opravdu nemívají snadné.