Online archiv

Ve školním roce 2009/2010 navštěvovalo základní školy v České republice 13 839 cizinců. Rozhodně to není zanedbatelné číslo a jen málokterý učitel se s takovým žákem doposud nesetkal. Stejně tak se řada českých dětí ocitá na školách v cizině. Co je tam přivádí? Jsou v cizí zemi rády? Jak vzpomínají na první den ve škole? Kolik dnů, týdnů, měsíců, let jim trvalo, než se začaly v novém jazyce cítit uvolněně? Jsou na sebe hrdé, kolik překážek dokázaly zdolat? Ještě stále se trochu stydí promluvit nahlas před celou třídou? - Neumím na tyto otázky odpovědět, ale mohu vám dát nahlédnout do světa českých dětí, které se v roli žáků-cizinců ocitly ve Francii. Z emě galského kohouta má vzhledem ke své historii a migrační politice s touto problematikou mnohem delší zkušenost než Česká republika, první organizační doporučení k výuce žáků s odlišným mateřským jazykem pocházejí z počátku sedmdesátých let (viz box). Přesto však ani zde, alespoň podle francouzské odborné literatury, nemají pedagogové snadnou práci: chybí státní program, není zajištěna koordinace mezi různými typy přípravných tříd a mezi učiteli přípravných a běžných tříd, velmi nedostatečná je i odborná průprava učitelů (např. všichni vyučující v přípravných třídách by měli mít specializaci „francouzština jako cizí jazyk“ nebo „francouzština jako druhý jazyk“, ve skutečnosti jich toto vzdělání má jen velmi málo). Fatima Davin-Chnane k tomu v publikaci Immigration, Ecole et didactique du francais říká: „Učitel v přípravné třídě má někdy dojem, že svoji práci neumí nebo že ji nedělá, jak má. Cítí se jediným zodpovědným za výuku, připadá si jako kutil, když si sám stanovuje cíle a obsah výuky i způsoby evaluace.“ Je možné, že podobná slova by rádi vyřkli také někteří z českých pedagogů, kteří se upřímně snaží přizpůsobit svoji výuku kolektivu složenému z českých dětí i z cizinců. Není to jednoduchá práce, a jak je vidno z francouzských pramenů, učitel v ní i navzdory snahám státu situaci řešit zůstává obvykle osamocen. Tři náhodně vybrané příběhy českých dětí ve Francii jsou tu jako připomínka toho, jak moc na empatii, zkušenostech a intuici každého pedagoga záleží. Děti, které hovoří doma jiným jazykem než ve škole, to alespoň zpočátku opravdu nemívají snadné.

Paříž, Londýn, Berlín, Mnichov, Brusel, Sydney. Všude tam pomáhá ČESKÁ ŠKOLA BEZ HRANIC vychovávat děti, jež mají k češtině blízko, ale jejich nejsilnější jazyk to není. Obdobně i v českých školách přibývá žáků, kteří naši národní řeč neovládají na úrovni rodilých mluvčích. Ať už jde o děti českého původu žijící v zahraničí, nebo o cizince vyrůstající v České republice, smekáme obvykle před jejich umem přirozeně se pohybovat v několika kulturních a jazykových prostředích, a mučíme se otázkou, kterak jim umožnit, aby si naši mateřštinu pěstovaly a rozvíjely. Zkušenosti z francouzské metropole přinesou snad inspiraci i učitelům v Česku. Jak se malí kosmopolité mohou učit kultivovaně vyjadřovat v řeči našich předků?