Kdysi jsem koketoval s poezií. A nebyl jsem v tom úplně marný. Úryvek z mé surrealistické poemy Růže s plnovousem dokonce otiskl jeden časopis zabývající se avantgardní literaturou.
Jenže pak přišly děti a odešla nspirace. Přesněji řečeno, nebyl čas na psaní. Jak praví klasik: „Kočárek v kuchyni jest nepřítelem dobrého umění.“ Po několika letech jsem se ale vzepřel. Přece v sobě nepohřbím literární talent jen proto, že mám rodinu! Každou sobotu dopoledne se zavřu v pracovně a budu tvořit. A běda tomu, kdo mě vyruší! Když nastal kýžený čas, pohodlně jsem se usadil za pracovní stůl a nachystal si blok a tužku. Dlouze jsem se zamyslel – a nic. Žádný nápad se nedostavil. Vyhlédl jsem proto oknem na ulici, ale ani tam se nedělo nic poetického. Jen nějaký dědek jel na kole s bandaskou pro pivo. Začal jsem z nervozity okusovat tužku, ačkoli vím, že múzy nelétají na zavolanou. Básník Schiller prý dlouhé hodiny upřeně pozoroval nahnilé jablko, než načerpal inspiraci k básni o pomíjivosti života. Jiný autor se kvůli tvůrčímu vnuknutí nechal bodnout včelou, další zas stál celý den v mraveništi. Na nic takového jsem neměl čas ani chuť. Navíc na dveře pracovny začaly bušit děti. Pohlédl jsem na prázdný papír a ohryzanou tužku. Odemkl jsem. „Kolik básniček jsi už napsal, tati?“ ptaly se děti, které se mi hned rozesadily po stole a klíně. „Zatím žádnou,“ přiznal jsem. „Tak my ti pomůžeme,“ řekl odhodlaně nejstarší synek a zadíval se oknem na ulici. Dědek na kole se právě vracel z hospody s plnou bandaskou. „Děda jede na kole,“ začal veršovat syn, „střílí při tom z pistole!“ Prostřední potomek pokračoval: „Bába sedí na hnoji, píše si tam úkoly.“ Ani nejmenší se nenechal zahanbit. „Bába jede na kole, píše si tam úkole,“ pravil vážně a všichni se rozesmáli.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.