Podpora pro děti s autismem

Od jakého věku je možné zaznamenat u dítěte příznaky související s autismem? A proč je zásadní diagnostikovat poruchy autistického spektra co nejdříve?

Díky časné diagnostice lze nabídnout intervenci a podpůrná opatření mnohdy ještě dříve, než jdou děti do školky. Pomáhá nám k tomu i plošný screening poruch autistického spektra, který v České republice funguje už několik let. Postupně pozorujeme, že se k nám dostávají stále mladší děti. Screeningové vyšetření autismu mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým měsícem věku probíhá u dětského lékaře, sama jsem ho jako matka zažila u prostředního a nejmladšího potomka. Rodič dostane dotazník, kde zaškrtne, jestli vnímá rizikové faktory, které by mohly na autismus ukazovat, a pediatr ho vyhodnotí. Pokud lékař uzná, že míra rizika je vyšší, už se s tím dá pracovat. Malé děti lze například odeslat na neurologické vyšetření nebo na foniatrii, pokud nemluví a není jasné, jestli nemluví proto, že neslyší, nebo slyší, ale nereagují. 

Když pracujeme s dětmi ještě předtím, než jdou do mateřské školy, můžeme pomoci s volbou vhodné školky s ohledem na to, jestli dítě má, nebo nemá i přidruženou poruchu intelektu a jak je na tom s řečí. Na základě toho se rozhodujeme, jestli konkrétní dítě bude těžit z inkluzivního vzdělávání, nebo jestli bude vhodnější zařadit ho do vzdělávání speciálního, například v logopedické školce, aby se rozvoj řeči včas podchytil.

Odlišnosti můžou rodiče pozorovat také ve hře. Děti bývají ulpívavé na tom, co mají rády. U některých se hra zdá nefunkční. Například dítě drží autíčko obráceně a dlouho zblízka pozoruje, jak se otáčejí kolečka, místo aby s ním jezdilo. Objevují se tendence umísťovat předměty do řad podle barvy nebo tvaru a rituály spojené s potřebou, aby se věci opakovaly. Dětem se líbí pozorovat různé točivé předměty. Některé maminky říkají, že dítě by se vydrželo celý cyklus praní dívat, jak se v pračce otáčí buben. Je to pro ně uklidňující a točivý pohyb bývá pro tyto děti poměrně atraktivní. 

Lenka Bittmannová vystudovala speciální pedagogiku, obor psychopedie, na Univerzitě Karlově a Masarykově univerzitě. Od roku 2005 působí v Národním ústavu pro autismus, od roku 2014 jako zástupkyně ředitelky Speciálně pedagogického centra při Národním ústavu pro autismus, kde pracuje s žáky a studenty s poruchami autistického spektra (PAS) a jejich rodinami. V roce 2017 dokončila tříletý terapeutický výcvik v Institutu rodinné terapie Praha, absolvovala kurzy PESC a Advace Facilitators ve Velké Británii (nácvik sociálních a komunikačních dovedností u dětí včetně alternativní komunikace, program Brick-by-Brick^®), kurzy NCT metody Mensy České republiky pro práci s nadanými dětmi. K tématům dětí s PAS přednáší a publikuje.

A co třeba navazování očního kontaktu?

Již v raném věku dítěte si rodiče mohou všimnout odlišností nejen v očním kontaktu, ale v odezvě obecně. Když se na batole podívám a usměju se, obvykle úsměv vrátí a napodobí moji mimiku. Zopakuje vypláznutí jazyka nebo „paci paci“. Děti s autismem často mají v nápodobě deficity. Naopak jsou pro ně typické specifické trhavé pohyby ručičkama. Rychlé pohyby rukama před nosem a očima nebo různé kývavé pohyby je uklidňují. Mávání rukama se objevuje nejen při negativních, ale i při pozitivních emocích, protože děti si s emocí nevědí rady. Musejí ji trochu ventilovat. 

K poměrně častým raným projevům patří i to, že neukazují na něco, co chtějí, jak to děti v tomto období dělávají. Anebo na to vezmou ruku maminky nebo tatínka. Případně když s vámi chtějí mluvit, otočí vaši hlavu k sobě. Některé malé děti s autismem chodí po špičkách. Ale na druhé straně to neznamená, že když dítě chodí po špičkách, má autismus. Různých ukazatelů je víc a jednotlivé děti se svými projevy liší.

I když jsou k dispozici seriózní informace, stále se s autismem pojí řada mýtů. Jaké jsou nejčastější?

Ano, narážíme na ně a snažíme se je vyvracet všude, kam chodíme na besedy, aby si rodiče i učitelé ve školách a školkách nepředstavovali, že každé dítě s autismem se chová podle tabulek. Není například pravda, že zmíněný problém s očním kontaktem mají všechny děti s autismem. Mám spoustu klientů, kteří potíže udržovat oční kontakt nemají. 

Není ani pravda, že autismus znamená být emočně plochý. Mám klienty, kteří jsou velmi empatičtí, dokážou vyjadřovat pozitivní emoce i poskytnout útěchu. 

Rodiče i učitelé se této diagnózy bojí i kvůli mýtu, že s autismem se automaticky pojí agresivita. To je nesmysl, neexistují ohledně toho žádná vědecká data. Pravda je, že když se děti cítí zahnané do kouta a nemají komunikační prostředky, aby to dokázaly verbalizovat, nebo jsou ještě malé, emočně je to zahltí. Pak se může stát, že do někoho strčí, zakřičí, někde se schovají a podobně. Ale není to tak, že by měly tendenci být agresivnější než jejich vrstevníci bez autismu.

Pokud rodiče nechtějí, nikdo jejich dítě proti jejich vůli diagnostikovat nemůže. Setkáváte se s tím, že rodiče, kteří u svého dítěte sice vnímají nějaké netypické projevy, ale zároveň se diagnózy obávají, raději jen pasivně čekají a doufají, že z toho dítě vyroste? 

Stává se to. Mám hodně rodičů, kteří screeningem prošli, výsledek byl negativní a oni pak zpětně přiznali, že cíleně některé věci nezaškrtávali, aby dítě nevyšlo pozitivně, protože se toho báli. 

Úloha nás všech, kteří s autismem pracujeme, je lidem vysvětlovat, že autismus neznamená jen minusy. Jako společnost jsme už přijali fakt, že ADHD nebo specifické poruchy učení jsou odlišnosti, kvůli nimž to dítě může mít těžší ve škole. Neznamená to ale, že tato odlišnost negativně ovlivní celý jejich život. Tak bychom měli vnímat i poruchy autistického spektra. 

Rodiče se obávají, že s nálepkou autismu se rodina, učitelé, lidé z okolí začnou na dítě dívat negativně. Bohužel na tom mají stále velký podíl i někteří odborníci, kteří už při diagnostice podávají autismus tak, jako by dítě bylo smrtelně nemocné. Mám nedávnou zkušenost se dvěma maminkami – obě mají čerstvě diagnostikované dítě s autismem. Se slzami v očích vyprávěly, že jim to lékař sděloval jako hrozné neštěstí. Vnímaly to, jako by jim říkal, že dítě má rakovinu. Přitom obě mají chytré, inteligentní děti bez zásadního narušení řeči, které mohou být v životě reálně šťastné, i když budou v něčem odlišné.