Za vztahové problémy často může autismus

Všímám si ve své praxi, že spousta lidí si stále plete párovou terapii s rozvodovým soudem. Obávají se, že jít na terapii znamená ohrožení vztahu. Přitom je to naopak. V jakých situacích může párová terapie pomoci?

Je jedno, jestli do terapie přicházejí partneři, manželé, stejnopohlavní páry nebo jiný typ klientely, který se potýká se vztahovými problémy. Nehraje ani roli, jestli spolu ti lidé žijí, nebo ne. Pracuji také s dvojicemi rodič–dítě. Občas chtějí řešit své konflikty třeba i spolupracovníci. Párová terapie tedy může pomoci nejen těm, kteří spolu udržují intimní vztah. Vyhledávají ji lidé z různých typů sociálního prostředí a různého původu – ani ten není důležitý.

Jaký typ problémů lidé v párové terapii řeší nejčastěji?

Překvapilo mě, že hledání odpovědi na tuto otázku mi trvalo mnohem déle, než jsem původně očekával. Prošel jsem si veškeré své záznamy z terapií. Na pozadí vztahových problémů se velmi často skrývá dříve nerozpoznaný autismus. Jde o nečekaně vysoký podíl – tato příčina potíží se potvrdila téměř u 40 procent párů, které jsem terapií provázel. Přitom 15 až 20 procent z nich předtím vůbec netušilo, že se jich autismus týká. Někteří to nevědí ani po ukončení terapie – pokud vyhodnotím, že by pro ně zmínka o autistických rysech chování byla v daný moment příliš, nepomohla by, mohla by dotyčného vyděsit a vést třeba až k předčasnému ukončení párové terapie, což by byla škoda. Zpracování takové informace vyžaduje čas. Pokud pár přichází s žádostí o krátkodobou intervenci, není bohužel na řešení problematiky autismu dostatek prostoru.

Allan Turner se zabývá psychoterapií zaměřenou na člověka (Person-Centered Approach, PCA). Působí ve Velké Británii, především jako párový terapeut a supervizor. S kolegyní Kate Stubbings realizuje výcviky PCA v párové terapii a postupně rozvinuli vlastní teorii párové terapie v intencích PCA. Allan Turner sám se dále hlouběji specializuje na problematiku autismu v partnerských vztazích. 

Jak tedy postupujete, pokud pojmete podezření, že se autismus některého z partnerů týká?

Jako terapeut určitě nejsem kvalifikovaný k tomu, abych autismus diagnostikoval. Ani není mým cílem probourávat obrany některých klientů, aby dokázali fakt, že trpí autismem, nějak zpracovat. To by nedávalo smysl. Na diagnózu se nikoho ani nevyptávám. Někteří ji sami zmíní, jiní ne. Záleží na každém.

Někdy můžou autistické rysy jednoho z partnerů vztah velmi komplikovat. Zároveň nechci, aby to vyznělo, že lidé s autismem nedokážou vést spokojený partnerský vztah. Častěji se autistické rysy objevují u mužů, ale není to pravidlem. Z mé zkušenosti jsou páry, které přicházejí pro vztahové neshody, za kterými stojí autismus, připravené podpořit jeden druhého. Ženy, které v chování svého partnera zaznamenají autistické rysy, se s ním zpravidla nechtějí rozejít. Chtějí mu pomoci, ale nevědí jak. To je potom hlavní téma, které v rámci terapie řešíme a o kterém všichni společně diskutujeme. Pokud se autismus objeví u žen, bývá skrytější. V terapii proto může být užitečné jej demaskovat a problém pojmenovat. Přináší to porozumění a následnou úlevu. Vytrácí se pocit viny a bezmoci a otevírá se možnost hledání způsobů, jak problematické vztahové situace zvládat.

Samozřejmě ne všechny páry jsou schopné smířit se s tím, že druhý se nezmění. Některé ženy své partnery obviňují ze sebestřednosti a narcismu. To vede leda ke zvýšení vzájemného napětí. Pracujeme na tom, aby druhý dokázal svého partnera nebo partnerku přijmout takového, jaký je, pokud chce ve vztahu s ním pokračovat. Je to těžká práce. Ne vždy se to podaří.

Co vlastně lze od párové terapie očekávat, jaké jsou její cíle?

To je zatím asi nejjednodušší otázka, která v rámci rozhovoru padla. Cílem párové terapie je provázet partnery na cestě k porozumění jeden druhému. Tomu, co je v minulosti formovalo, co se děje teď i jaké mají představy do budoucna.