NAD DOTAZY RODIČŮ

Smysl pololetních testů je v tom, aby se student naučil zvládat větší objem učiva najednou. Jedna věc je průběžná práce během pololetí, kdy je žák testován z malých celků, a jiná věc je potom zvládnout učivo za půl roku. Je to trénink na maturitu, kdy se bude muset připravit na zkoušku z látky za několik let, i na vysokoškolský způsob studia, protože všichni absolventi gymnázia na vysoké školy směřují a tyhle techniky se prostě někdy naučit musí. Kdyby nebyly pololetní nebo jiné velké opakovací testy, neumožnili bychom studentům zjistit, kolik času jim to zabere, jak těžké to pro ně je, a v maturitním ročníku bychom je prostě hodili do ledové vody a plav – a to by bylo nefér. Tímto postupným otužováním je na to připravíme. Je to rozhodně lepší přístup než ukolébávat studenta iluzí, že mu předmět jde, protože malé písemečky zvládá na jedna či na dvě, a pak dopustit, aby u maturity „rupnul“ nebo odmaturoval za čtyři, protože neměl možnost zjistit, že má slabinu ve zvládání větších celků.

Pololetní písemka ale nemusí zvrátit klasifikaci za celé pololetí. Klasifikace přece není neměnný aritmetický průměr. Měla by odrážet spíš převládající výkon studenta, zohlednit i to, jestli se připravuje průběžně, nebo pouze na hlášené zkoušení, tedy když ví, že bude muset nějaký výkon předvést, nebo jestli se učí až ve chvíli, kdy mu teče do bot. Pokud můj student celé pololetí pracuje na dvojku a jednu písemku – lhostejno kdy v průběhu pololetí – „zvoře“, není důvod mu i přesto nedat dvojku na vysvědčení. To se může stát každému, že se mu to jednou nepovede. Platí to samozřejmě i opačně. Pokud celé pololetí pracuje na pět, nezajímá mě, že se na poslední hlášený test připraví na dvojku, protože se prostě účelově jednou našprtal – a o tom gymnaziální studium opravdu není.

Odpovídala Veronika Válková, gymnaziální profesorka dějepisu a latiny.