DISKUSE NENÍ HÁDKA ANI SAMOMLUVA

Na jednoduchou otázku, zda Češi umějí debatovat, si můžete odpovědět na nejbližší schůzi bytového družstva, na členském sněmu „svého“ spolku, při sledování veřejného zasedání obecního zastupitelstva anebo před televizní obrazovkou, když diskutují politici. Ne, v této disciplíně nejsme tak úspěšní jako třeba v biatlonu, judu či v ženském tenisu. Něco jsme zanedbali. Anebo přesněji: stále dojíždíme na to, jaký režim nás formoval do roku 1989 a co jsme se nedokázali naučit v následujících letech. Schopnost debatovat souvisí nejen s komunikačními technikami, které si lze osvojit ve specializovaném kurzu, ale i s pokorou a úctou k druhému člověku.

Jen si tak trochu zastřílet

Když před staršími školáky zmíníte možnost diskuse, většina z nich si obvykle představí svobodné chrlení slov ve virtuálním prostoru. Technologický pokrok totiž stvořil nový typ diskutéra. Izolovaného jedince, který při debatách nepotřebuje hledět do očí oponentů. Nemusí brát v úvahu grimasy a celkovou řeč těla toho, s kým zrovna komunikuje. Často píše v afektu, nepromýšlí formulace, ignoruje možné následky. Podobá se spíše střelci, který potřebuje co nejrychleji vyprázdnit zásobník. Trochu to připomíná chování zkušeného matadora počítačových her. Jen si tak trochu zastřílet a jít dál.