Opravdu je praxe výhodou?

Asi většina z vás odpoví: "Určitě ano! Rozhodně!". Máte pravdu. Chcete se ucházet o místo administrativní pracovnice, samostatného referenta, kuchařky, zdravotní sestry či prodavačky? Potom je praxe opravdu předností. Ucházíte se o místo učitelky? Bohužel musím konstatovat, že ve školství tato zásada neplatí. Mým "prožitkovým učením" se stala zkušenost člověka, který se o místo učitelky uchází. Věřte mi to nebo ne, ale pocity nezaměstnaného nejsou nic moc. Odhodlání a elán střídá nejistota a beznaděj. Jako učitelka MŠ pracuji sedmnáctým rokem. Moje práce se mi stala koníčkem a rozhodně bych nechtěla dělat nic jiného. Zároveň mě ale toto povolání živí. Citelné zkrácení pracovního úvazku v jednotřídní MŠ mě donutilo hledat si práci na plný úvazek. Nabídla jsem své zkušenosti několika mateřským školám. Odpovědi, kterých se mi dostávalo, že by raději absolventku nebo nekvalifikovanou sílu, mne moc netěšily. Ptala jsem se sama sebe: "V čem jsou lepší? Mají něco, co já nemám?". Mám zkušenosti, odrostlé děti, jsem poměrně dobrá výtvarnice a hudebnice, elánu mám na rozdávání. Anebo je to něco, co narozdíl ode mne nemají? A jsme u jádra věci. Nemají praxi. Tudíž z pomyslného koláče mzdových prostředků ukrajují menší díl než já se svou kvalifikací a praxí. Se svými sedmnáctiletými zkušenostmi jsem se stala neatraktivním a drahým zbožím. A i když mé hledání bylo nakonec úspěšné, dlouze jsem se rozhodovala, zda mám zůstat ve školství, či přijmout kancelářskou práci, kde moje praxe nikomu nevadí a naopak je přínosem. Zůstala jsem věrna práci učitelky MŠ, ale pachuť neochoty ve mě zůstává. Naše školství se tváří jako krásné červené jablko. Pokud však do něj kousnete, bývá trpké a kyselé.