Online archiv

Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a středisko služeb školám Kladno

Média v dětských zařízeních

Bez výtvarných činností si program výchovné práce v mateřské škole neumíme představit. Kreslení, malování nebo modelování děti baví a pro učitele může být zajímavým pedagogickým prostředkem.

Námět pro podzimní tematický celek jsme objevili v básni "První pohádka" od Františka Hrubína. Tyto verše nás inspirovaly k výběru vhodných témat a realizaci rozmanitých řízených i volných činností. Program jsme rozdělili do pěti částí, v nichž děti mimo jiné poznávaly plody podzimu, pozorovaly a určovaly změny v počasí, strukturu a vztahy v rodině, dozvěděly se něco o partnerských vztazích, o tom, jaké to je, když něco ztratíme, co, kdy a jak si oblékáme... A hlavně zjistily, že brambory nemusí sloužit jen jako pochoutka.

Dramatizace je báječnou možností vyjádřit své pocity a nálady. Sama se občas musím zastavit a zaposlouchat, co to z těch mých rozumbradů vychází za "moudra". Divadélko je u nás totiž téměř na denním pořádku.

Asi nenajdeme dítě, které by nemělo rádo pohádky. Pohádkové příběhy se dobře poslouchají, můžeme si je zahrát a dokonce si můžeme s pohádkou i zacvičit. Nevěříte? Zkuste to s námi!

Rádi bychom věnovali větší prostor tématu poledního odpočinku v mateřských školách. Myslíte si, že je opravdu nutný, nebo jde jen o přežitek? Nejsou dvě hodiny poledního klidu moc? Co udělat pro to, aby spaní po obědě nebylo dětmi tak neoblíbené?

Také máte ve třídě dítě, které spolehlivě způsobí rozruch už v šatně, není dobré je pouštět z dohledu a jeho kousky vám nahánějí strach? Citlivý pedagog dokáže divy - jenže krůčky ke změně bývají malinké, a tak má mnohdy pocit, jako by stál na místě.

V květnu 2005 jsem měla příležitost seznámit se s jedním z evropských vzdělávacích systémů. Zúčastnila jsem se týdenní studijní návštěvy ve švédském městě Boras, které leží asi 40 km od Göteborgu.

Asi většina z vás odpoví: "Určitě ano! Rozhodně!". Máte pravdu. Chcete se ucházet o místo administrativní pracovnice, samostatného referenta, kuchařky, zdravotní sestry či prodavačky? Potom je praxe opravdu předností. Ucházíte se o místo učitelky? Bohužel musím konstatovat, že ve školství tato zásada neplatí. Mým "prožitkovým učením" se stala zkušenost člověka, který se o místo učitelky uchází. Věřte mi to nebo ne, ale pocity nezaměstnaného nejsou nic moc. Odhodlání a elán střídá nejistota a beznaděj. Jako učitelka MŠ pracuji sedmnáctým rokem. Moje práce se mi stala koníčkem a rozhodně bych nechtěla dělat nic jiného. Zároveň mě ale toto povolání živí. Citelné zkrácení pracovního úvazku v jednotřídní MŠ mě donutilo hledat si práci na plný úvazek. Nabídla jsem své zkušenosti několika mateřským školám. Odpovědi, kterých se mi dostávalo, že by raději absolventku nebo nekvalifikovanou sílu, mne moc netěšily. Ptala jsem se sama sebe: "V čem jsou lepší? Mají něco, co já nemám?". Mám zkušenosti, odrostlé děti, jsem poměrně dobrá výtvarnice a hudebnice, elánu mám na rozdávání. Anebo je to něco, co narozdíl ode mne nemají? A jsme u jádra věci. Nemají praxi. Tudíž z pomyslného koláče mzdových prostředků ukrajují menší díl než já se svou kvalifikací a praxí. Se svými sedmnáctiletými zkušenostmi jsem se stala neatraktivním a drahým zbožím. A i když mé hledání bylo nakonec úspěšné, dlouze jsem se rozhodovala, zda mám zůstat ve školství, či přijmout kancelářskou práci, kde moje praxe nikomu nevadí a naopak je přínosem. Zůstala jsem věrna práci učitelky MŠ, ale pachuť neochoty ve mě zůstává. Naše školství se tváří jako krásné červené jablko. Pokud však do něj kousnete, bývá trpké a kyselé.