Politický mozek

Téma letošní, v pořadí už jedenácté přednášky Dr. Františka Koukolíka, která se opět konala na akademické půdě PedF UK a pod záštitou Asociace předškolní výchovy, znělo „politický mozek“. Zajímavé téma, a to v každé době. Nejen v současnosti. Vždyť všechno je politikum - i škola. Kořeny určitého druhu lidského chování jsou výsledkem biologie. Proto se s nimi, jak míní František Koukolík, nedá hnout. Zatímco výsledkem kulturní evoluce jsou větve a koruna, které jsou tvárnější a dají se ohýbat. Proč lidé touží po moci jako takové, a také po politické moci? Jednak chtějí prosadit své vlastní zájmy a rozšiřovat vlastní hodnoty. Ale nejen to, především jim moc přináší slast a uspokojení. V každé lidské společnosti existovali, existují a budou existovat lidé, kteří touží po moci. Už v prvobytně pospolné společnosti měli moc starší muži. A když v dalších obdobích začala společnost vytvářet nadvýrobu, vytvořila se i sociální třída, která ve své hierarchii nesla moc. Pokud byla hierarchie stabilní, lidský mozek se nemusel namáhat. Proto ať je hierarchie jakkoli špatná, podstatná je její stabilita. John Duckitt přišel s teorií, jestliže je dítě při vrůstání do společnosti tvrdě trestáno, stane se z něj konformista. Pokud je vedeno bez citu a lásky, chápe svět jako džungli a stává se sociálně dominantním. Anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679) říká, že člověk je v zájmu přežití nucen vytvářet stát. Podle něj neexistují žádné sociální svobody a hodnota člověka jako jedince je taková, zač stojí. Není naprostá, ale závisí na úsudku jiných lidí. Lidé podle Koukolíka chtějí věřit, že společenský systém, ve kterém žijí, je spravedlivý. Proto také vytvářejí stabilní skupiny nebo společenství, která mají větší šanci na přežití, i když se potýkají se skupinovou hloupostí. Ale přirozený naturel člověka nelze změnit, pouze se s ním dá naučit zacházet, tedy žít. Jen dva druhy v sobě mají zakódovánu vraždu jedince vlastního druhu - šimpanzi a my lidé. A to je ve světle toho, že naše společnost narazila na své ekologické limity -ropu a především vodu, alarmující zjištění. Model spravedlivější společnosti existuje, ale jen pro menší skupiny (200-2000) lidí. Dál nastupuje abstrakce. Jak se s těmito fakty vyrovnají pedagogové, kteří mají za úkol vysvětlit dětem pojem spravedlnost? Recept Františka Koukolíka zní takto: „Čtěte dětem pohádky, které ukazují jevy z minulosti nebo představy budoucnosti, ale zároveň jim ukazujte realitu.“ A jaký je lék pro naše školství? „Pevnost. Fundamentem humanizace ve školství je pevná výchova.“