Aspoň jednou v životě se cítit jako vítězi

Být soutěživý, nebo se nezajímat o to, jakých úspěchů dosáhneme? Snažit se někdy být „ten první“? Jak se cítíme v situaci, když jsme sice první, ale odzadu? Tohle je téma, které v listopadovém čísle nenajdete, ale přesto se mu chci v úvodníku věnovat, protože o něm často přemýšlím. Taky mě totiž těší, když se s něčím „ukážu“, kdy mě někdo ocení. Jistou dávku narcismu v sobě máme všichni. Jak s tím ale pracovat? Před časem jsem se v textu věnovanému pohybové výchově dočetla, že děti bychom v tělocviku neměli porovnávat, že bychom neměli řešit, kdo doběhl první, ale místo toho s dětmi sledovat, oč se jim dnes dařilo lépe, v čem se zlepšily. A vtom mě „trklo“: můžu to dělat stejně. Nepotřebuju vyhrávat nad ostatními, ale sama nad sebou. Ne že by mi to úplně šlo, ale třeba časem dospěju do bodu, kdy se přestanu srovnávat s druhými.

Milé čtenářky a milí čtenáři časopisu Informatorium 3–8, přeji vám, abyste našli odvahu pokusit se také o podobný experiment. Nebude to lehké, ale když se přestanete ohlížet přes rameno po kolegovi a přemýšlet, v čem ho můžete trumfnout, nejspíše najdete způsob, jak můžete trumfnout sami sebe. Ať se vám daří.

Mgr. Marie Těthalová