Hladiny se rozčeří…

Ne vždycky o to ale stojíme. Pocit, že všechno funguje, jak má, a že není třeba cokoli měnit. Prostě se to tak dělá, prostě děti, které nějak vybočují, jsou takové a makové a není možné, že by něco bylo jinak. Děláme to tak už roky a prostě to tak je. Někdy hladinu rozčeří nové dítě, které přichází s nastavením, jež úplně nezapadá do našich škatulek. Normální je, že jsme každý jiný, a proto bychom tuhle „výsadu“ jinakosti měli dopřát i dětem. I ty jsou každé jiné, jinakost ale rozhodně není divnost. Když s námi dítě nezvládá mluvit tak, jak očekáváme, nebo se bojí každého neznámého a zůstává ve své bezpečné, leč velmi limitované zóně komfortu, neměli bychom to přijmout jako status quo, ale hledat cestičky, jak trochu otevřít jeho svět. Možná vám trochu inspirace přinese článek o naučené bezmocnosti, což je psychologický fenomén, který se týká obav z čehokoli nového a neznámého, nebo text o vývojové dysfázii, při které se nám děti mohou také jevit jako pasivní a někdy, přiznejme si, jako méně inteligentní. Problém je ale ve zpracování řeči a i zde můžeme najít cesty, jak s dítětem pracovat a povzbuzovat ho. Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste zvíření hladiny brali jako šanci zkusit něco nového. Někdy je to náročné, jindy zase radostné, vždycky to ovšem vyžaduje naše úsilí. Bez drobných i velkých změn bychom ale ustrnuli, a to by nás časem přestalo bavit. Takže směle do toho! Mgr. Marie Těthalová