Morytát o nešťastném češtinářovi

"Nechceš, Mojmíre, nalejt kus čaje?“ optala se Regina. Češtinář na svou družku vytřeštil zrak. Nejenže se musel pachtit s elaboráty dysgrafiků, ale teď už i vlastní žena před jeho očima znásilňuje mateřštinu, jež je nám chrámem i tvrzí. Jazykový purista vyspílal manželce do belzebubů, bídáků a bulíků, načež nasupená Regina vypustila z úst novou filologickou ohavnost: „Manželství je o trpělivosti, Mojmíre, a ta mi právě došla.“ 

         V další vteřině se kuchyňský nůž, který do té doby krájel jen hovězí na svíčkovou, zaryl do srdeční krajiny až příliš horlivého ctitele českého jazyka. Červená propiska se skutálela na zem a češtinářova hlava dopadla mezi otevřené diktátové sešity, kde se nosem zabořila do věty: „Smetanovy dopisy Nerudovi a Nerudovy dopisy Smetanovi se líbily autorovi monografie o Mozartovi“, jež bývala chloubou jeho diktátů. 

         Reginu Burešovou zatkli. Tím vyvstala otázka, kdo vypraví pohřeb pedagogovi, jenž neměl vlastních dítek. Úkolu se ujalo šest bývalých žáků, kteří kantorovi zaplatili i místo na hřbitově. Zde by truchlivý morytát o přenešťastné lásce k řeči mateřské mohl skončit. Bohužel neskončil.

V následujících dnech totiž začali za podivných okolností umírat oni absolventi, kteří učiteli zařídili pohřeb i hrob. První zemřel René Cafojka, kastelán na hradě Houska, který se zřítil z cimbuří. Následoval ho trempíř Ferda Etynk, jenž usnul v žitném poli, právě když do něj vjížděl kombajn. Kristýna Švejková, co sedávala v první lavici, pracovala v květinářství Gladiola. Když aranžovala smuteční kytici pro spolužáka Etynka, nadýchla se pronikavé vůně ekvádorských růží, načež jí alergická reakce způsobila otok mozku a exitus. Na její pohřební hostině chtěl spolužák Petr Hegot zazpívat píseň Až mě andělé, když ho zasáhl půllitr mrštěný od výčepu a roztříštil mu lebeční kost. Na druhý den vypukly záplavy, při nichž zahynul třídní šašek Jája Hrachovec, jenž se dostal ve zverimexu do spárů uprchlé lidožravé chobotnice. Pohár hořkosti se naplnil skonem nástěnkáře Ratibora Ulvra, který začal trpět náměsíčností. Při přechodu ze střechy kurníku na holubník spadl a jeho tělo rozklovaly slepice. 

         Tak už dost, řekl si Jáchym Nývlt, jenž býval třídním premiantem. Kvůli defraudacím měl dočasně zakázanou Prahu, a tak profesorův pohřeb nestihl. Záhadná úmrtí spolužáků mu však nedala spát. Nyní stál na Olšanech před hrobem učitele Bureše a modlil se za duše v říši stínů. Když v tom mu padl zrak na nápis na náhrobku, který tam dali vyrýt jeho spolužáci: „Zde odpočívá Mojmír Bureš, češtinář a vlastenec. Čest panu učitelovy!“

         Proboha! sykl Nývlt. Vždyť výraz „učitelovy“ není přídavné jméno přivlastňovací, kde by se mohlo psát ypsilon, ale prostý tvar podstatného jména rodu mužského podle vzoru muž, kde v koncovce píšeme vždy měkké „i“. Kolikrát nám to Bureš vtloukal do hlavy! Kolik desetiminutovek jsme psali – a ti nešťastníci mu na náhrobku udělají hrubku! A zrovna Burešovi, jemuž se pro jeho smrtící pravopisné diktáty přezdívalo Diktátor! To je jasné, že jeho duch mstí tuto hanbu. A nutno dodat, že na to šel systematicky. Učitelův duch vraždil hanobitele náhrobku dle vzorů podstatných jmen! 

         Rod mužský: pán, hrad, muž, stroj. Čili: pan kastelán spadl z cimbuří hradu a mužného trampa převálcoval zemědělský stroj kombajn. Rod ženský: žena, růže, píseň, kost. Žena vdechla jedovaté aroma z exotické růže a její druh chtěje zazpívat píseň byl inzultován, až mu praskla lebeční kost. A rod střední: město, moře, kuře, stavení. Neboli povodně, kdy se město proměnilo v moře, v němž nalezl smrt Hrachovec. A ještě zbývá somnambul, v jehož stavení ho uklovaly slepice a kuřata. 

         Nývlt zakoupil nový náhrobek, kam dal vyrýt nápis již bezchybný. Doufaje, že nyní už se češtinářův duch upokojí, opustil Olšana. Jak se však mýlil! Na druhý den Jáchyma Nývlta obvinil soudce ze zpronevěry a předseda senátu mu napařil pět let kriminálu. 

         Ptáte se, zdali to nějak souvisí s duchem češtinářovým? Pochopitelně! Při probírce vzorů substantiv u pedagogova hrobu totiž někdejší premiant opomněl dva pomocné vzory podstatných jmen rodu mužského. Byli to: předseda a soudce, tedy právě ti, kteří Nývlta magickým působením posedlého ducha poslali za katr.