Naším Facebookem byl klepáč

Alice Kavková je herní archeoložka. Sbírá hry, které si děti hrály za Husáka a ještě dříve. Počínaje skákáním gumy, přebírám provázku a cvrnkáním kuliček až po tleskačky nebo krvavé koleno. Hry, které si děti po generace spontánně předávaly samy, dnes musí vypátrat a rekonstruovat. Nedávno o tom napsala knihu Retrohraní.

Patříte ke generaci Husákových dětí. Píšete, že vaším Facebookem byl klepáč. Jak tomu máme rozumět?

Dnes se lidi potkávají online, my jako děti žily bez internetu, počítačů, chytrých telefonů či tabletů a potkávali jsme se po škole denně u klepáče koberců. Na něm jsme si hráli, povídali si, kdo se jak měl, sdíleli příběhy i emoce. Dostávali lajky ještě postaru poklepáním po rameni, hejty v podobě pár facek, když něco bylo moc. Přátelství jsme uzavírali podáním ruky. 


Jaké byly oblíbené hry vašeho dětství?

Milovala jsem skákání gumy, přebírání provázku, schovky, honičky, tleskačky a noční bojovky na táborech, taky dramatickou čáru s céčky. S rodinou i kamarády jsme hodně mastili karty: kanastu, prší, žolíky, černého Petra, kvarteta, pexeso, námořní bitvu. Klasika byla Dostihy a sázky, člobrdo, piškvorky, země-město, dáma, hodně ráda jsem hrávala šachy. 


Doba se změnila. Klepáče už takřka vymizely a děti hrající si na ulici jen tak nepotkáte. Jsou dnešní Klausovy a Zemanovy děti méně hravé než ty Husákovy?

Klepáče kupodivu ještě leckde stojí, ale nikdo je asi nepoužívá. Doma koberce čistí robůtci, vytřou, vyluxují a zase zalezou pod skříň ještě před tím, než přijdete domů. Ale děti jsou podle mě i mých zkušeností pořád stejné. Hravé jako vždycky. Jen to v nich my dospělí nesmíme ubít tím, že je překroužkujeme nebo je nepouštíme samotné ven. Ve skupině různě starých dětí, které řádí na hřišti za domem bez dozoru dospělých, se děti naučí strašně moc úžasných dovedností i her. Jako v životě. Děti jsou pořád stejné. To my dospělí z nich děláme jiný živočišný druh a neustále je potřebujeme dozorovat, protože svět je „strašně nebezpečné místo“. Já děti pouštím samotné ven už roky, i když syn teprve začal chodit do školy. Jezdí i se ségrou na třínedělní tábory s turisťákem, mají hromady kamarádů a znají desítky her. 


Co bylo impulsem, že jste si řekla, že by se všechny ty přebíračky, tleskačky a spol. měly zachovat i dnes?

Chtěla jsem je naučit své děti a nebylo podle čeho. A paměť zdaleka všechno neudržela. Takže jsem se pustila do archeologické práce a začala kutat z paměti mé i lidí kolem, jakže se to všechno hrávalo. I proto si říkám herní archeoložka. Co se totiž nepředává z generace na generaci a pořádně se nezapíše, časem zmizí. Nejobyčejnější hry, které se nehrají, zaniknou. Proto považuji za tak důležité jich co nejvíc zapsat a děti naučit. Nejvíc klasických her posbíral Miloš Zapletal. Tisíce a tisíce her sbíral čtyřicet let let. Jeho čtyřdílnou Velkou encyklopedii her asi známe všichni a ve světě nemá obdobu. Kde on v těch sedmdesátých letech skončil, já se snažila navázat. 

Placená zóna

Jan Nejedlý