Děti pro mě byly vždycky inspirací

Školu vystudoval, na škole učil a učí: v Praze, v Brně, dokonce na University of Texas. Věnuje se překladu beletrie, vydal čtyři sbírky poezie a prózy. A v šedesáti má šest dětí. Těžko hledat pro časopis Rodina a škola lepšího respondenta. Seznamte se: Tomáš Míka.

Jaké pohádky jsi četl svým dětem před spaním?

Spíš jsem jim vyprávěl vymyšlené příběhy. Vzpomínám si, že Matyášovi, kterému je dnes čtyřiadvacet, jsem vyprávěl o krtkovi, který bydlel u nás na chalupě, měl celý dvůr a přilehlé okolí protkané tunely a občas tam Matyáše vzal na návštěvu. Momentálně nejmladšímu devítiletému Filipovi vyprávím o žabákovi, který děsí děti svým hrůzostrašným „kvák!“. Myslím, že z opravdových příběhů jsem těm starším četl například Trnkovu Zahradu.


A jaké pohádky četli rodiče Tobě?

Vzpomínám si právě jenom na tu Zahradu. Existuje nahrávka, kde asi ve čtyřech letech říkám zpaměti celou úvodní část: „To šlo jednou pět kluků do školy. Oni ovšem nechodili do obyčejné školy…“ Jenže vzápětí jsem se naučil číst, takže už jsem si četl sám. Dědeček mi vyprávěl vymyšlené příběhy a moje máma taky. Vím, že ty její příběhy byly o kolouškovi, který ji navštěvoval na jejím pracovišti v Národním muzeu. Nepřišlo mi to tenkrát nijak divné. Máma mi také někdy četla Halasovo Před usnutím. To byla kniha, která mě skličovala a deprimovala od začátku do konce. Dodnes ji nesnáším.


Co říkáš na progresivní španělské školství, které zakazuje v knihovnách stovky klasických pohádek, protože jistá komise pro rovnost pohlaví dospěla k tomu, že podporují stereotypy o rolích muže a ženy ve společnosti?

Nelíbí se mi to. Připadá mi to přitažené za vlasy. Na politické korektnosti je jistě mnoho dobrého, ale tohle považuji za exces. Stejně jako diskvalifikaci výborných režisérů a herců kvůli kampani MeToo.


Čteš dneska svým dětem a vnoučatům i vlastní texty, třeba básničky o „rychlém člověku“ nebo své překlady Becketta, Hogga, Bunyana, Blacka?

Na Becketta, Bunyana a Hogga se mi zdají být ještě dost malí – myslím vnuci a dva moji nezletilí synové. Ale román Jacka Blacka Nemáte šanci jsem vnutil před pár dny třináctiletému Davidovi. On i Filip hrozně málo čtou. Mrzí mě to a je těžké je k tomu přinutit. Zato má nejstarší vnučka Nela je velká čtenářka, ale je jí jedenáct, tak i na toho Blacka si ještě bude muset chvíli počkat. Ovšem jeden z mých prvních překladů byl Jack Holborn od Leona Garfielda. To je kniha pro děti. Musím ji někde vyštrachat a nabídnout jim ji.


Jsou pro tebe jako autora a překladatele děti inspirací? V některých tvých básních hraje roli jazyková komika právě dětského střihu…

Děti pro mě inspirací jsou a vždycky byly. Ty velké mě inspirují dodnes. Ale spíš než v mé vlastní tvorbě v tom, jaké jsou, jak přistupují k životu, jak se vyvíjejí, každý z nich nějak trochu jinak. Baví mě sledovat, čím se zabývají. A díky kontaktu s nimi jsem v kontaktu s jazykovými projevy mladých. Troufám si říct, že mám na stará kolena maličko přehled o té jejich mluvě, a když by se ke mně dostala na překlad taková knížka, bude se to hodit.


Vystudoval jsi v Praze češtinu a angličtinu. Jaká byla Univerzita Karlova na přelomu 70. a 80. let?

Na Filozofické fakultě bylo trochu dusno. Zejména na katedře české literatury kvůli Vítězslavu Rzounkovi, který tam vládl. Ale i tam se našly světlé výjimky. Například s láskou vzpomínám na doktorku Věru Menclovou, která nás v prvním ročníku měla na literaturu 19. století. Ta byla naprosto skvělá. Nutila nás pracovat s textem a ne papouškovat nějaké předvařené fráze. Její výuka byla kreativní. To se o většině seminářů české literatury v té době říct nedalo.


Placená zóna