Víra je chození po hraně nevíry

Dnes je takové náboženské počasí, nemyslíte? Boží dopuštění, jak se říká, kdy si člověk uvědomí, že není pánem světa. 

Kdybych měl mluvit o počasí z náboženského hlediska, muselo by to být něco velkého, apokalyptického. Orkán Sabine je jistě značný poryv větru, který zastaví dopravu nebo oslabí ekonomiku, ale zas tak velká událost to není. Mně to spíš připomíná vanutí ducha. Na začátku evangelia svatého Jana se praví, že vítr vane, kam chce. Kdyby tomu tak bylo dnes i z hlediska duchovního, že dobrý boží duch zavane a něco se změní v našem srdci, bylo by to úžasné. Někdy mám ale spíš opačný pocit, že lidé zůstávají na svém a názory se petrifikují. I v církvi často vládne duch nehybnosti.  

Vzpomenete si na okamžik, kdy boží duch zavanul do vašeho života poprvé?

To bych se musel vrátit do dětství. Už odmalička jsem byl velký hledač. Velice intenzivně jsem přemýšlel o životě, o smrti, o Bohu, o tom, že je někdo nad námi. Hledal jsem na hřbitovech, hledal jsem po kamarádech, hledal jsem v Písmu. Nakonec jsem objevil to, co jsem hledal, v jednom brněnském kostele, kde sloužil páter Navařík. Při jeho bohoslužbách se mě jednoznačně dotkl boží duch. A potom v Praze na Břevnově, kde jsem začal chodit do kostela svaté Markéty. Tam jsem objevil jakýsi ráj bezpečnosti, jak o něm mluví Komenský. Z labyrintu světa jsem našel cestu, která se mi stala osudnou až tak, že jsem se stal knězem. 

V knize Miláček Páně píšete, že pocházíte z konzumně-ateistické rodiny a že jste svým rozhodnutím jít „na panáčka“ rodiče zarmoutil.

To jednoznačně. Jednak svým kněžstvím, a jednak tím, že jsem kvůli tomu odešel z vysoké školy. Myslím, že rodiče zarmoutilo především to, že už druhý syn ze dvou synů odešel z vysoké. 

Odpustili vám už rodiče?

Odcházel jsem na panáčka, jak říkáte, v osmdesátém sedmém. Za tři roky se změnil režim a najednou bylo povolání kněze ve flóru, zvláště na Slovácku, kde jsem vyrůstal. Najednou v očích sousedů naše rodina vyrostla. A jestli mi rodiče odpustili? Táta určitě, začal dokonce chodit do kostela, i když v tom byl spíš sociální tlak ze strany mámy. Někdo z nás musí chodit do kostela, říkala máma, tady na Slovácku nejde, abychom oba nechodili. Navíc se jí sousedky ptaly, jak dokázala vychovat svoje děti k víře, protože i brácha je pokřtěný až v dospělosti. Ale máma k náboženství nikdy nepřilnula. Nikdy mi neodpustila, že jsem šel na kněze. Je to tak.