Online archiv

Naše děti si přinesly hru World of Warkraft. Samozřejmě je hraní baví. Zajímalo by mě, jak tyto hry ovlivňují myšlení dětí (ve škole se nebaví o ničem jiném než o počítačových hrách, myslí na to, jak si koupí to a zařídí tamto ve hře), a také jejich soužití. Nenahrazuje internetová hra pobyt s kamarády a pobyt s rodinou? V jakém věku jsou děti těmito hrami nejohroženější? Mohou mít i pozitivní vliv? Jana Férová Počítačové hry mají svá pro a proti a také záleží na věku dítěte a druhu hry. Často slyšíme o jejich agresivním obsahu, který může navést dítě k agresivním činům v reálném světě. Majíli děti ještě další zájmy a s hrou tráví jen chvíli denně, je to dobré znamení – v tomto směru je můžete podporovat. Nebezpečí hrozí tam, kde se dítě do virtuálního světa noří na několik hodin denně, případně o víkendu hraje nepřetržitě osm, dvanáct i více hodin v kuse. Při takto intenzivním hraní se snadno setře hranice mezi virtuální realitou a skutečností. To může vyústit v nepřiměřené reakce vůči okolí, může to mít dopad na omezení „živých“ kontaktů a samozřejmě i na zdraví dítěte. Někdy dochází k prolnutí osobnosti ve skutečném světě a osobnosti postavy ve virtuální realitě – ale to jsou už hraniční případy. Dobré je s dítětem občas u hry posedět nebo si ji sama zkusit zahrát – poznáte, o čem to je, v čem je nebezpečí nebo potenciál hry. Také zjistíte, zda dítě hraje hru pouze na svém počítači nebo on-line. Pokud hraje po síti, musí se seznámit s pravidly bezpečného pohybu v tomto prostoru (nevyzrazovat na sebe či rodinu citlivé či zneužitelné informace). Osvědčuje se mi dohoda, že se syn přijde zeptat, když chce hrát on-line hru. Můžu tak ohlídat, kam se připojuje a za jakých podmínek. World of Warkraft se hraje na Free serverech, které jsou zdarma, přístup na Offic servery je placený. Tady je na místě pozornost u starších dětí, které už by uměly zaplatit přístup ke hře z vaší platební karty. Druhá stránka počítačových her spočívá v tom, že svým způsobem dítě rozvíjí. Záleží hodně na druhu hry. Zmíněná hra WoW vyžaduje schopnost plánovat, vytvářet strategie, dává prostor tvořivosti. Mluvila jsem před nějakým časem s kolegou psychologem, který v současné době pracuje ve firmě vyvíjející počítačové hry. Zastával názor, že bychom měli přepsat učebnice kognitivní psychologie. Děti ve věku 5 nebo 6 let jsou podle jeho zkušeností schopné díky hraní složitých počítačových her řešit velmi komplexní úkoly, které jsou v hrách obsažené. Některé druhy počítačových her se využívají při rozvoji pozornosti nebo tréninku paměti u všech věkových skupin – od dětí po seniory. Doporučila bych sledovat, jaké hry dítě hraje, kolik času s nimi tráví a jak počítačová hra ovlivňuje jeho další aktivity a chování v nich. Počítačových her se nemusíme děsit, ale coby rodiče bychom měli jejich výběr a hraní usměrňovat. Například nabídnout hru se stejným principem, ale jiným prostředím (budování vojenských základen vs. budování zoologické zahrady). U dětí, které mají sklon k nadměrnému hraní, je na místě zajistit pozitivní motivaci k jiným činnostem. Mám tím na mysli, že nebudu dítě posílat na hřiště za trest, ale stále budu běžné aktivity prezentovat jako něco příjemného. V neposlední řadě musíme jít sami příkladem. Uvědomit si, kolik času trávíme u televize, s počítačem, brouzdáním po internetu nebo hraním počítačových her – abychom nebyli ti, kteří kážou vodu a pijí víno, což děti velmi rychle odhalí.

O otužování slyšíme neradi. Vylézt z vyhřáté postele či sauny a pustit na sebe ledovou vodu, brr! Kdo to ale zkusil, ví, jak příjemný pocit se pak dostaví – o dlouhodobých pozitivních účincích ani nemluvě. Podobnost s otužováním potomků vůči nástrahám života není náhodná. K

Anne Bacus Praha, Portál 2007

Problémoví žáci (klienti) chodí na druhý stupeň základní školy, hází s nimi puberta, vykřikují, nesoustředí se, nic je nezajímá, nadávají si, kopou do sebe a ještě jsou drzí. Téměř v každé třídě se někdo takový najde. Někteří trápí své učitele a spolužáky méně a jiní více. Je nás celá řada, kteří jim nabízíme pomoc a zkoušíme jim různými cestami ukázat, proč to či ono chování není to pravé ořechové. Investujeme do nich svou energii, čas ze svého volna, jenž by jinak patřil rodině. Učitelé, výchovní poradci, speciální pedagogové, psychologové - celá armáda. A výsledky? Upřímně, ne vždy uspokojivé. Proč to vlastně děláme? Někteří z nich mají v očích světýlko. Dokážou nás vytočit do vrtule, ale pak najednou překvapí. Probleskne to, co je v nich dobré. To jsou okamžiky, jež nám dávají naději, že práce, kterou děláme, není zbytečná. Je to drobné povzbuzení, že když se to dobré podaří zachytit, prosadí se nakonec proti silám činícím z dítěte obludku, kvůli níž se nám nechce do práce. I klientka pedagogicko-psychologické poradny Olga má v očích světýlka, z češtiny trojku a žákovskou knížku plnou poznámek. Přinesla zimní básničku, kterou si vám dovolím představit. A ač na skupinách vykřikuje, sprostě nadává a kope do kluků, je v ní hodně dobrého a zdravého a já jí přeji hodně štěstí do života!

Jiří Mareš a kol.: Kvalita života u dětí a dospívajících I. (Brno, MSD 2006)

Praha, Aperio a Argo 2004. 240 s.Porod dítěte představuje zásadní zlomový okamžik v životě ženy i muže. Přijde-li mezi ženami hovor na téma porod, můžete si být téměř jisti, že každá, která je matkou, se rozpovídá o svých zážitcích. Nemusíte být školenÍpsychologOVÉ, abyste pochopili, že jde o mimořádně emocionálně obsazené téma. Ženy si z tohoto zážitku, který trvá řádově hodiny (což vlastně není mnoho), pamatují mnoho detailů a pocitů. Jde o situaci, ve které bychom neměliztrácet ze zřetele psychologické hledisko.Lidé v různých náročných životních situacích potřebují mít pro jejich úspěšné zvládnutí pocit, že mohou být aktivními činiteli dění. Náročné situace se lépe zvládají, pokud nad nimi máme určitou kontrolu. V situaci poroduje toto téma velmi citlivé - závisí na přístupu lékařů či porodní asistentky, přítomnosti osob blízkých rodičce a také na její informovanosti. Recenzovaná publikace dodává ženám značné množství informací kolem porodu a zvyšujetak možnost, že žena bude mít v nadcházející situaci potřebný pocit kompetence.Průvodce porodnicemi je především přehledem o porodnicích v ČR. U porodnic je uveden kontakt, včetně kontaktu na pořadatele předporodní přípravy a těhotenského cvičení. V profilu každé porodnice je uvedeno, jak probíhápředporodní péče, jak zde se provádí porod a jaké tu jsou pro něj podmínky. Dále je popsán průběh dění v časném poporodním období a fungování oddělení šestinedělí. V závěru je uveden ceník služeb a další zajímavé údaje oporodnici, jako je například procento epiziotomií, porodů ukončených císařským řezem a kojených dětí při propuštění z nemocnice.Důležitou součástí průvodce je i ta část, která informuje o kladech a záporech přirozených a medicínsky vedených porodů. Dále je dobře popsáno, jakou péči by měla mít žena v průběhu těhotenství a jaké se jí nabízejí dalšímožnosti. Popsány jsou jednotlivé fáze porodu a jsou nabídnuty možnosti, jak každou fází projít, včetně možností tlumení bolesti. Zdůrazňuje se přirozenost vedení porodu. Zvláštní kapitola je věnována strachu z porodu amožnostem, jak ho překonávat. Důležité jsou též informace o doprovodu při porodu, kdy u nás ještě není tolik známá možnost nechat se doprovázet ženou profesionálkou, tak zvanou dulou.Každá kapitola je uzavřena autentickým porodním příběhem. Tyto příběhy dokládají, že jde o chvíle mimořádně důležité a intenzivně prožívané. Najdeme v nich však také mnohé doklady o tom, jak se chovají profesionálové,zvláště lékaři, v kontaktu s těhotnými ženami a posléze rodičkami. Rodiče popisují zážitky kladné i otřesné, kde se opakují témata týkající se informování rodičky, zacházení s ní jako s objektem či jako se svéprávnou osobou,otázky komunikace a lidského přístupu. Lékaři se mohou nad příběhy zamyslet. Psychologové mohou informovat, připomínat psychologické aspekty porodu, povzbuzovat a případně napravovat, co se po této stránce nepovedlo.

Milan NakonečnýAcademia, Praha 2004. 318 s.S recenzovaným titulem se na trh dostává další z dlouhé řady prací renomovaného autora Milana Nakonečného. Pro každého, kdo chce přemýšlet o světě, o životě i o sobě samém, předkládá nejzajímavější témata psychologie. Seznalostí předchozích děl jsem očekávala variaci toho, co již vyšlo, ale byla jsem příjemně překvapena novým a neotřelým uspořádáním témat. Struktura knihy není opřena o obvyklé kategorie, ale ubírá se cestou, jakou bychom seasi ubírali prostřednictvím otázek a odpovědí v rozhovoru o psychologii. Zájemcům o psychologii předkládá témata s odkazy na poslední trendy a výzkumy převážně z německy mluvící oblasti, což jsou zajímavé informace i pro psychology.První část knihy pojednává o tom, co je psychologie a jaké jsou její přínosy pro život. Věnuje se chování a prožívání člověka. Vymezuje vědeckou - empirickou psychologii a aplikované obory. Zabývá se též lidskouadaptabilitou a psychologickým pojetím ,dobrého života'. Další pomyslný okruh předkládá otázku lidské psýché na pomezí psychologie a dalších oborů. První na řadě je samozřejmě filozofické a náboženské hledisko. To je vyváženokapitolou o biologických základech člověka, která nás seznámí především s pohledem sociobiologickým a etologickým. Zajímavě je zde zařazena kapitola o archetypech. Etologii a jungovskou psychologii lze v jistém smyslu chápatjako dvě stránky téže mince (citováno podle A. Stevense). Celek doplňuje okruh kapitol věnujících se kulturním vlivům v lidské psychice.Po uvedení psychologických otázek do širšího kontextu jsou další kapitoly věnovány tématům obecné psychologie (například učení, paměť, myšlení, emoce). U těchto témat jsou zdůrazněné evolucionistické teorie. Na výklad ozákladních pojmech navazuje přehled psychologie osobnosti. Ze širokého spektra otázek vybírá autor zdařile několik dominantních témat. Po úvodu o genezi, struktuře a dynamické funkci jáství nás seznamuje se zajímavým pojmem,sebejá' coby českým ekvivalentem anglického self. Se zvláštním zřetelem k teorii ,Velké pětky' se autor věnuje vlastnostem osobnosti. Dále zpracovává téma inteligence, emocionality, charakteru, vědomí a vnitřní dynamikyosobnosti. V knize nechybí ani přehled psychologických směrů, poměrně široký poznámkový aparát, vybraná literatura (s anotacemi knih), jmenný a věcný rejstřík - jde tedy o publikaci, s níž lze dobře pracovat.Kniha poskytuje zajímavé čtení o psychologii, kde jsou reprezentovány mnohé moderní trendy. Uvádí psychologii do kontextu dalších věd, což umožňuje čtenáři uvažovat v širších souvislostech. Je dobře, že název knihyobsahuje slova,téměř pro každého'. Je patrné, že text je pojat s ohledem na širší čtenářské publikum. Přesto klade na čtenáře poměrně vysoké nároky a vyžaduje čtenářovu ochotu přemýšlet. Jistě bude zajímavá právě pro odborníkyz oborů, jako jsou filozofie, kulturologie, sociologie a další, které se s psychologií setkávají.

Martin SeligmanPraha, Ikar 2003. 391 s.Je možné, že vám při přečtení hlavního názvu knihy naskočí kopřivka a knihu odhodíte jako nevědeckou. Udělali byste chybu. Za poněkud aromatizovaným titulem se skrývá dílo renomovaného amerického psychologa Martina Seligmana.Nakladatelství Ikar reagovalo velmi rychle a vydalo překlad originálního díla"Authentic Happiness"z roku 2002. Nestává se často, abychom získali překlad tak čerstvého díla. Martin Seligman zastával funkci prezidentaAmerické psychologické asociace. Je autorem teorie naučené bezmocnosti, věnoval se vzniku depresí, až nakonec dospěl k názoru, že na věc lze jít i ze zdravého konce - je zakládající osobností pozitivní psychologie. Pozitivnípsychologie stojí na třech pilířích, z nichž prvním je studium pozitivních emocí. Druhý pilíř tvoří studium pozitivních vlastností, mezi nimiž jsou nejdůležitější silné stránky a ctnosti, ale také schopnosti jako inteligence asportovní nadání. Třetím pilířem je výzkum pozitivních systémů a institucí - například demokracie, silných rodin a svobodného bádání, což podporuje ctnosti, které následně produkují pozitivní emoce. Pozitivních emocí, napříkladsebedůvěry, naděje, důvěry, můžeme nejlépe využít nikoli v dobách, kdy je život snadný, ale v těžkých chvilkách. Silné stránky a ctnosti mohou být klíčem k vytváření odolné osobnosti. Seligman nás ve své knize provede těmitopilíři pozitivní psychologie. Řeší otázku, proč vlastně usilovat o štěstí a zda může pocit štěstí narůstat. Pozitivní emoce sleduje v minulosti (zde například kapitola o odpouštění), i s výhledem do budoucnosti, kde jde oočekávání a základní charakteristiky každého člověka. A pokud jste se štěstím někdy zabývali, nepřekvapí vás kapitola o přítomném okamžiku. Druhá část je o silných stránkách a ctnostech, třetí pak o doménách života. Doménypředstavují práci, partnerský vztah a rodinu. Ne nadarmo už Freud říkal"milovat a pracovat...". Bohatá je pasáž o výchově dětí. Seligman v ní má dostatečnou praxi, je otcem celkem šesti dětí. Kniha je příjemněnapsána tak, aby ji mohl číst laik i psycholog. Laik si přečte hlavní text a příklady ze života, aniž by byl rušen odbornými výrazy, citacemi a odkazy, psycholog pak najde detaily a citace zmiňovaných výzkumů v rozsáhlépoznámkové části knihy. Text je proložen krátkými testy a cvičeními. Autoři píšící o pozitivních věcech se pohybují po křehké hranici, kde hrozí sklouznutí do růžového vidění světa. Seligman po této hranici balancuje bravurně.Optimismus důvěryhodným způsobem kombinuje s realismem. Je otázkou, jak se jeho myšlenky uplatní v naší kultuře, která si libuje více v sarkasmu, špatné náladě a pesimismu. Určitě povzbudí a dodá energii těm, kteří věří v dobrévlastnosti člověka, v možnost prožívat štěstí, vysokou hodnotu dobré práce a rodiny. Jde o velmi osvěžující četbu jak tématem, tak formou.

Cílem projektu MAPS-C (Master of Advanced Psychological Studies - Clinical) je vytvoření návrhu jednotného kurikula pro vzdělávání klinických psychologů a psychoterapeutů. Do projektu je nyní zapojeno šest zemí. V rámci studiebylo navrženo kurikulum pro klinické psychology, jehož struktura by mohla být využita i pro další psychologické odbornosti. Struktura navrženého kurikula odpovídá rámci systému vyššího vzdělávání, který byl určen boloňskoudohodou. Pro psychologii je dalším důležitým projektem"EuroPsy". Tento projekt má navrhnout systém vzdělání pro získání evropského diplomu v psychologii, případně určit podmínky získání licence pro práci v EU(www.europsych.org/EuroPsy). V tuto chvíli se tým"EuroPsy"ubírá poněkud jiným směrem než řešitelé projektu MAPS-C. Mezi oběma skupinami řešitelů však existuje snaha o komunikaci. Projektu se účastní zástupciRakouska, Německa, Řecka, Irska, Lucemburska a Kypru. Koordinátoři projektu se snaží rozšířit řady řešitelů tak, aby v něm byly zastoupeny všechny země EU. V první fázi jsou srovnávány podmínky pro práci klinických psychologů zhlediska zákonů a pravidel profesních organizací v jednotlivých zemích. Dále projekt srovnává existující, případně tvořící se kurikula pro přípravu klinických psychologů. Ze zjištěných údajů se projekt snaží analyzovat základnípožadavky na klinické psychology a obecně pojetí práce klinického psychologa. Cílem je návrh kurikula vzdělání pro získání magisterského titulu v klinické psychologii. Navržené kurikulum musí být zároveň v souladu s ECTS(European Credit Transfer System), který umožňuje mobilitu studentů během studia, tedy umožňujeabsolvovat část studia v dalších zemích EU.Standardy tréninku klinických psychologů a psychoterapeutů se v rámci EU výrazně liší. Zhruba můžeme v evropských zemích rozlišit tři systémy kvalifikace:a)země, jejichž postgraduální vzdělávání je podloženo zákonem a kde na tomto základě nacházíme povinné systémy kvalifikace;b)země, ve kterých jsou pravidla vzdělávání formulována profesní organizací, ačkoliv zákonná úprava chybí;c)země, kde neexistují pravidla pro vzdělávání klinických psychologů, ani na úrovni zákona, ani na úrovni profesních organizací;V rámci Boloňské dohody, která byla podepsána v Boloni 19. června 1999, se zavazuje29 zemí reformovat strukturu svého vyššího vzdělávání tak, aby systém vzdělávání měl přehledné a srovnatelné stupně; přijal systém založený na dvou hlavních cyklech (při použití naší terminologie na úrovni bakalářské amagisterské); využíval systém kreditů - tak jako ECTS systém; podporoval mobilitu; podporoval kooperaci v rámci Evropy při zajištění kvality; podporoval potřebnou evropskou dimenzi vyššího vzdělávání. Evropský prostor vyššíhovzdělávání by měl být dotvořen v roce 2010. Rámcový model vzdělání navržený v projektu MAPS-C založený na požadavcích boloňské dohody vypadá následovně: 3 roky bakalářské studium Ý 2 roky specializované studium Ý 1 rok praxe;magisterský titul v klinické psychologii Ý 2 roky Ph.D. Cíle vzdělávání v navrženém kurikulu jsou získání potřebných znalostí (teorie), dovedností (diagnostika, intervence, výzkum apod.), kompetencí v profesionální praxi ikompetencí ve výzkumu. Jednotlivé kurzy v navrženém kurikulu na sebe navazují a nemohou být individuálně voleny. Účast ve všech kurzech a praxích je povinná. V rámci kurikula je kladen důraz na empiricky ověřené poznatky. Vkaždém případě by vzdělávání měly zajišťovat univerzity. Zdůrazňuje se mobilita studentů a má být v rámci vzdělávacího programu nabízena. Tento program by měl zvyšovat odborné kompetence a nabízet účinnější a efektivnějšítrénink budoucích psychologů.