Online archiv

Nejznámější český psychiatr 20. století, zakladatel Linky důvěry, autor desítek publikací, několika divadelních her, jakož i první učebnice matrimoniologie vůbec, okouzlující společník, zdatný popularizátor, bavič, vtipný glosátor a obratný diskutér, příležitostný filmový herec, především ale charizmatický muž!

Mentor označuje podle Akademického slovníku cizích slov z roku 1998 karatele či mravokárce. A v partnerském vztahu dokáže udělat pořádnou paseku. Někdy už do něj jako mentor vstupuje, jindy se jím v průběhu let stává - každopádně pokud připustíte, aby jeho věčné napomínání a poučování měly dlouhodobě navrch, nebude vám v partnerství příjemně a patrně začnete vážně uvažovat o rozchodu.

K volbě tohoto názvu mne inspiroval jeden klient. Zrovna u něj mne citace z literatury dost zaskočila. Až po chvíli mi došlo, jak zavádějící může být naše mateřština. V jeho pojetí by se totiž muselo psát: „Vším, čím jsem bil, bil jsem rád.“ Svou ženu i děti mlátil prostě tím, co měl zrovna po ruce. A rád! Žádost redakce, abych napsal něco na téma „já a vztahy“ (osobní, intimní, pracovní…), jsem považoval za zajímavou výzvu. Ovšem jen do chví le, než mi došla možná rizika. Postižen profesí, splývají mi vztahy osobní především s partnerskými či manželskými. Jsa přiměřeně spokojeně ženat, bylo mi jasné, že tudy cesta nepovede. Člověk nikdy neví, co mu z úst vyletí. Snad pochopíte, že ze stejných důvodů by se i popis vztahů intimních mohl poněkud nešťastně zvrtnout. Aby těch komplikací nebylo málo, tak na rozdíl od dvojic, které spolu sdílejí stůl a lože, sdílíme se ženou i společné pracoviště. Tudíž ani vztahy pracovní nepředstavují zrovna bezpečnou půdu. Tak jsem se pokusil nalézt jakýsi kompromis mezi potřebou sebeodhalení a pudem sebezáchovy. Nakonec jsem zakotvil v celkem bezpečném přístavu s názvem „Já a má původní profese“.

Zhruba polovina všech partnerských kolapsů jde na vrub chybám výběru. 10 – 15 % jedinců v populaci dokonce scházejí předpoklady pro trvalejší vztah s kýmkoli. Jsme při výběru partnera odsouzeni hrát ruskou ruletu, nebo máme šanci včas rozpoznat, s kým se řítíme do propasti?

Před pár týdny se v některých novinách objevila drobná zpráva; předpokládám, že většina čtenářů ani nezaznamenala: „Již druhá soukromá škola u nás získala universitní statut. Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů se tak mění na Metropolitní universitu Praha, o.p.s.“. Nejen Amerika je tak dnes zřejmě zemí neomezených možností. Kam se na nás hrabou tamní selfmademani, kteří se z pouličních pucovačů obuvi propracovali mezi milionáře!? To u nás si zas může jedna zdánlivě poněkud potrhlá kantorka klidně založit vlastní universitu. Možná bych se měl ale ve vzpomínkách vrátit zhruba o 10 let nazpět. Tehdy mne po mnoha a mnoha letech vyhledala Andulka, kamarádka z dětství. Všichni jsme si o ní tenkrát mysleli, že je trochu „šus“, léta kantořiny se na ní také podepsaly. Když pak ještě začala mluvit o tom, jak chce založit vlastní soukromou vysokou školu a jak by uvítala, kdybych tam učil, bylo mi hned jasné, že se už chudák zbláznila úplně. Jelikož ale vím, jak úporné dokáží být bludné představy a jak nesmyslné je pokoušet se je komukoli rozmlouvat, celkem lehkomyslně jsem na její nabídku kývl a svolil, aby mé jméno figurovalo na jakési žádosti o akreditaci. Bylo mi jasné, že z „toho mráčku nikdy nezaprší“. Zpětně jsem se dozvěděl, že v tutéž dobu se stejnou žádostí navštívila i našeho společného přítele Tomáše Halíka. Pan profesor byl podstatně opatrnější. Ani se nedivím! Jeho přesvědčení je spojeno i s vírou v zázraky; možná proto mu Andulčina myšlenka přišla trochu nebezpečná. Když lze měnit vodu ve víno, proč by nešel „vyčarovat“ jeden vzdělávací ústav. Soustředěné palbě Andulčiných domácích jablečných závinů však prý nakonec neodolal ani on. Poněkud lehkomyslně jsem na celou tu epizodu záhy úspěšně zapomněl. Naivně jsem se domníval, že jednou provždy. O to větší překvapení a děs pak ve mně vzbudil zhruba před sedmi lety jeden letní telefonát, jímž mi Andulka oznamovala, že od 1. října začínám na té její vysoké škole učit. První rok vypadal ještě celkem nadějně. Zhruba pětatřicet studentů bakalářského studia, jedna kancelář a dvě učebny stále ještě skýtaly jistou šanci, že celý ten projekt bude mít jepičí život. Neměl! Letošní školní rok 2007/08 již začínaly zhruba čtyři tisícovky studentů v denní i kombinované formě, v několika bakalářských a magisterských programech, doplněných navíc prvně i o doktorandské studium. Jedna kancelář a dvě učebny se rozrostly jen v Praze na tři budovy a vlastní koleje. Ve škole zdarma studuje i několik desítek fyzicky hendikepovaných studentů, většinou vozíčkářů. Všechny tři budovy jsou proto bezbariérové, kromě toho pro ně funguje i „denní centrum“. Hned na počátku studia dostane každý z nich k dispozici notebook a diktafon, na začátku každého školního roku i veškerou potřebnou literaturu. Jen tak jaksi mimochodem byly od října 2007 otevřeny i pobočky v Liberci, Plzni a Hradci Králové. A před pár týdny se má nynější Alma Mater stala (po Universitě Jana Amose Komenského) druhou soukromou universitou v ČR. Údajně platí, že jedna vlaštovka prý jaro nedělá, ale co ta druhá…? Ze zdánlivě potrhlé Andulky je dnes úspěšná kvestorka a ředitelka obecně prospěšné společnosti, patřičně prohánějící jak dodavatele stavebních prací, tak dle potřeby i pana rektora a prorektory. Možná mám ještě jeden důvod, proč mne ten příběh tak zaujal. Důvod podstatně osobnější a niternější. Nejen někteří kolegové, ale občas i má drahá žena mne považují trochu za cynika. Snad pouze blahé paměti pan doktor Kuťák, bystrý to diagnostik, o mně před lety utrousil, že jde jen o hrubou skořápku, pod níž se skrývá jemná duše. Pravda, ve srovnání s tou mou je běžný kokosový ořech přímo „papírák“. Nebo možná byl! Když jsem měl totiž možnost vidět a slyšet, jak se na „té naší“ škole cítí právě vozíčkáři (mnozí mají za sebou „Jedličkárnu“), tak ta skořápka popraskala sama. Právě proto, že je tu nikdo nelituje. Že tím, jak jich je tolik, se žádný nemusí cítit jako nějaký exot. Že tím, jak jich je tolik, je „zdraví“ spolužáci berou za sobě rovné. Potřebuješ pomoc? Tak si řekni a dostaneš ji! Nepotřebuješ? Taky dobře! Je jim dobře. Nejen jim…

Kevin LemanPraha, Návrat domů 2004, 202 s.Kevin Leman - psycholog, manželský poradce, lektor, televizní speaker a navíc i plodný autor. Musím přiznat, že úvodní kapitoly jeho dílka ve mně vzbuzovaly těžko definovatelnou nechuť pokračovat v četbě. Už proto, že trpíinflací pojmů, s nimiž jsme si v naší sekularizované společnosti navykli zacházet poněkud rezervovaněji."Láska","Boží plán"citace z Bible. Také kategorická tvrzení, že sex patří jen do manželství, aspousta ryze amerických reálií nabudí u řady čtenářů pochopitelný odstup. I zde však lze nalézt místa, jimž nelze upřít humor. Těžko říct, zda záměrný. Třeba když popisuje návrat ženy do poklizeného bytu zrovna ve chvíli, kdymuž věší v prádelně utěrky ("a teď vám něco řeknu: možná má ten chlap pleš na temeni hlavy, možná mu pupek visí přes opasek a možná vzbuzuje dojem, že si usilovně pěstuje druhou bradu; jenže tenhleten chlapík pro svoumanželku nikdy nebyl tak přitažlivý jako teď"). Dost se mu podobám, ale u nás doma to prostě nezabírá. Nalezneme zde i nejednu cennou inspiraci. Třeba když autor doporučuje poslat manželovi do práce balonek s nápisem"miluji Tě". Tiše doufám, že se tím nedá vyprovokovat manželka nějakého lešenáře. Už tak je těch"smrťáků"na našich stavbách dost a dost.Pokud se prokoušeme úvodními kapitolami, nebo je přeskočíme, můžeme mít ze zbytku knihy dojem, že jej napsal někdo jiný. Je zde řada zcela pragmatických doporučení, postřehů a přiléhavých interpretací. Odborníka nepopudí,laika obohatí. Nejde sice o dílko převratné, je však napsáno lehkým perem, jenž překladem nikterak neutrpělo. Některé sentence mají šanci probojovat se do zlatého fondu naučné slovesnosti. Snad alespoň na ukázku:"jejíoblíbené pyžamo je z jeden a půl centimetru tlustého flanelu; mám v garáži desku z překližky, která je tenčí", nebo"kdykoli se ženy společně loudaly jako hejno křepelek k dámské toaletě, a dokonce zvaly další ženy,aby se k nim připojily, mužům bylo jasné, že mají co do činění s naprosto odlišným druhem".Vedle trefných typologií nabízí autor i praktická cvičení, akcentuje význam autentické komunikace a umění naslouchat, jakož i respekt vůči partnerovým očekáváním. Zavádí termín"banka lásky". Dokáže být otevřenýi u témat, která bývají spíše tabuizována. Na mnoha místech je hodně osobní. Čtenář se tak - obrazně řečeno - může v kuchyni či v posteli seznámit i s jeho milovanou Sande.Jde tedy o knížku, která neurazí a mnohá její místa stojí i za přečtení. Jen se jí nedejte příliš svazovat. Zrovna nedávno jsem chtěl potěšit manželku neotřelým narozeninovým dárkem. Naneštěstí jsem byl právě u kapitoly 5a nechal se až moc unést příběhem nebohé Rity. Její muž jí věnoval k narozeninám malý červený kabriolet a ona"samozřejmě ve skutečnosti mnohem víc toužila po novém kávovaru do kuchyně". Nemám pocit, že bych se jímtehdy zrovna zavděčil. Asi jsem měl zůstat u prvního nápadu a pořídit ten kabriolet. Možná nemusel být ani červený...