Online archiv

Slovenská autorka Dana Podracká je české čtenářské obci málo známá. A to je škoda. Třeba proto by případným zájemcům mohl uniknout pozoruhodný diptych, který pod názvy Zielpunkt a Paní Cogito letos vydalo bratislavskénakladatelství SOFA (Bratislava 2005, 204 s., 219 s.).První kniha s názvem Zielpunkt, je uvedena podtitulem: Mýtus o věrnosti. Čtenář pak může v třinácti esejích sledovat autorčino hledání"pochopení tvořivé hlubiny člověka, který se ocitl sám se svou vizí světa, sám sesvým utrpením a odvahou, aby vyslal do společenství zprávu o bytí, které je také jeho součástí". Jinými slovy, jedná se o zamýšlení nad smyslem lidské existence v současné době, a to s důrazem na jazyk jako prostředekvzájemného dorozumění, nebo také nedorozumění. Není náhodné, že název knihy koreluje s esejem Jazyk zielpunkt."Dvojitá morálka nám dovoluje používat jazyk jako minci, na které je rub a líc. Nejčastěji se používá lícovástrany jazyka, stejně, jako se kabát nosí z lícové strany..."a dále je tematizován právě charakter jazyka"z rubu". S obvyklými prostředky jazyka běžně vystačíme, ale pro chápání a sdělování"nových objevův sobě samém, na oné bílé mapě Ducha"nikoliv. Ostatně pojmu zielpunkt je možné porozumět jako cílovému bodu,"jako jazyku novoty". který sice není zcela nový, ale který Dana Podracká obohacuje o rozměr"existence takových událostí, zkušeností a obrazů, které pramení z nitra osobnosti", a který jednotlivce přesahuje. V dalších esejích pak dominuje snaha uchopit své bytí i okolní svět práce ve svébytném jazycezielpunkt. Mimořádně zdařilé propojování vlastních myšlenek s těmi, které vyslovili další autoři, nejen z oborů filozofie, psychologie, ale také mytologie a výtvarného umění.Stejný způsob pojetí zvoleného tématu najdeme i v druhé knize sedmnácti esejů, tedy v Paní Cogito. Dana Podracká je vzdělaná žena a neudivuje, že ji zaujal osud ženy v současném světě, který popisuje v eseji, který dalcelé druhé knize název. Činí to ovšem až poté, co čtenáře seznámí s osudy žen v historizujících a mytických souvislostech. Všechny tyto eseje nepochybně zaujmou každého, kdo se zamýšlí nad osudem ženy 21. století, nad paníCogito,"která je ženou s vizí a která překročila kulturní provincialismus". Nemusejí to ovšem být jen ti, kdo teď bádají v módním stylu genderových studií.Dana Podracká je erudicí psycholožka. Je autorkou několika básnických sbírek a celé řady knih pro děti. Je nositelkou mnoha literárních cen. Knihy Dany Podracké, které jsem měla možnost přečíst, vynikají krásou slovenskéhojazyka a osobitým literárním stylem. Autorka se vyznává z toho, že musí psát,"protože hledá matrici vlastního bytí, myslící vzorec ze slov, který by se hodil na více životů a pomohl jim zorientovat se v sobě i vesvětě". Hledání vlastního smyslu života je pro každého těžké a je dobré se poučit, jak to v atomizovaném a složitém moderním světě dělá i někdo jiný, konkrétně třeba Dana Podracká.

Antonín DoležalPraha, Galén 2003. 423 s.Děj obsáhlého a velmi čtivého díla je umístěn, a to nikoliv náhodou, do Francie druhé poloviny 18. století. Tehdy se významní porodníci Evropy ještě vzájemně osobně znali, navštěvovali se a zaníceně diskutovali. Snažili sevytvořit z porodnictví vědecký obor a zajistit těhotným ženám bezpečnější porod. Připomeňme alespoň, že v té době žil také významný francouzský porodník André Levret, který mj. zkonstruoval porodnické kleště a celou řadudalších, později zcela samozřejmě užívaných, porodnických nástrojů. Na pozadí autentických politických i společenských událostí doby a s přesným vykreslením reálií, které se týkají těhotných žen a porodů, se odvíjí dramatickýosobní i profesní život hlavního hrdiny, jeho rodiny a přátel. Pierre de la Ravel je však osobou smyšlenou, i když chirurg stejného jména skutečně existoval a posloužil jako inspirace. Hlavní hrdina, jehož život je vymezenfiktivními daty 1742 - 1795, byl vzdělaný a zámožný muž. Ve své profesi pomáhal doslova a do písmene všude, kde bylo třeba, a ujímal se vedení porodů nejen bohatých, ale i chudých žen. Podmínky, ve kterých tehdy ženy přivádělysvé děti na svět, byly většinou skutečně žalostné a neudivuje, že mnoho z nich zemřelo. Nejinak tomu bylo u novorozenců. Zajímavé jsou také osudy nemanželských dětí a jejich matek. Utrpení a sociální izolaci těchto lidí si dnessice neumíme představit, ale měli bychom si ji připomenout. Kniha Antonína Doležala je objemná, ale kdo začne číst, nepřestane, dokud se neprokouše na poslední stánku. Je to strhující a poučná četba, která může korigovat celouřadu našich osobních názorů na současné porodnictví. Je třeba s politováním konstatovat, že mnoho žen zaplatilo svým zdravím či životem nebo zdravím a životem svých novorozeňat za to, aby se jednou staly porody bezpečné. Vsoučasné době se v naší republice hodně na téma porodů diskutuje. Ozývají se hlasy propagující porody v institucích i v domácím prostředí, probírány jsou kompetence porodních asistentek. Kniha proto zaujme nejen těhotné ženy,ale i psychology, kteří se zajímají o práci s těhotnými, o rodinné poradenství, a vůbec všechny, kterým tato problematika není cizí. Antonín Doležal je profesorem Univerzity Karlovy pro obor gynekologie a porodnictví, autoremcelé řady vědeckých monografií a statí. Ve vyšším věku si pak mohl dovolit realizovat i svůj zájem o dějiny lékařství, umocněný mimořádnými jazykovými dovednostmi. Čtenáři jistě přijali s povděkem jeho knižní tituly určenéširší veřejnosti, a to"(Ne) pikantní jazykovědu","Lékařský slang a úsloví"nebo populárně naučný text"Od babictví k porodnictví". Antonín Doležal má dar lehkého pera a píše dál. Perspektivně semáme tedy na co těšit. Panu profesorovi přeji pevné zdraví a dostatek tvůrčího elánu, všem jeho čtenářům pak pěkný a kultivovaný čtenářský zážitek.

Zuzana HerzogováPraha 2003, vlastním nákladem, 326 s.Značná část psychologů přichází ve své profesi do kontaktu s lidmi, kteří byli vyšetřováni na policii. Mohlo to být jak v souvislosti s jejich nezákonným chováním, tak proto, že se stali obětí takového chování. Není výjimečné,že některá traumata nutné"vyšetřovací policejní mašinerie"tlumí právě psychologové. A proto by psychologové měli vědět, co se vlastně na policii děje, aby mohli později situaci svého klienta lépe rozumět a pomoci muúčinněji. Koncem roku 2003 byla vydána mimořádná kniha o policejní etice. Napsala ji Zuzana Herzogová, doktorka filozofie pracující na Policejní akademii ČR v Praze. Text knihy je rozdělen do několika problémových celků, znichž bych chtěla upozornit zejména na brilantní filozofické pasáže obsažené v kapitole o etice a profesních etikách. Zajímavé jsou ovšem i kapitoly o postavení policie v demokratickém právním státě a o vlastní policejníetice, jakož i následná část o porušení etických principů policejní práce. Psychology nepochybně zaujme část o nepřiměřeném užití síly policií, a to v souvislosti s obecně vzrůstající agresí a násilím. Další přínosná část setýká porušení principu nestranného prosazování zákona. V příloze najdeme Etický kodex policejní etiky, který formou doporučení přijal Výbor ministrů Rady Evropy v září 2001. Analogie s etickými kodexy některých jinýchpomáhajících profesí jsou zjevné (kvalifikace, vzdělávání, práva personálu, odpovědnost a kontrola). Ostatně srovnání etického kodexu lékaře a policisty najdeme ve vlastním textu knihy. Jisté je, že i policisté musejí zvládatsvou práci nejen na požadované profesionální úrovni, ale také s respektem k základním etickým hodnotám. Na knihu upozorňuji proto, že v policii probíhá analogický proces jako ve zdravotnictví, případně v dalších sféráchpomáhajících profesí: tedy transformace paternalismu v partnerství. Zuzana Herzogová zdůrazňuje, že v totalitních politických systémech má policie výhradně, nebo převážně, represivní úlohu. V demokratické společnosti je službouobčanům. Principy důvěry občanů a respektu k občanům musí být zachovávány i přesto, že je někdy zapotřebí v nezbytně nutné míře použít sílu, která veřejnost chrání před zločinností. Budování profesní etiky může být vhodnýmnástrojem, který základní etické principy ujasní a posílí s tím, že budou důsledně uplatňovány v praxi. Úsilí o založení policejní etiky jako samostatné disciplíny lze jen vítat. Etika by se mohla stát součástí vzdělávacíchprogramů policistů. Kniha je netypická tím, že vyšla vlastním nákladem. Má však své identifikační číslo (ISBN) a lze předpokládat, že bude pro zájemce dosažitelná alespoň v některých knihovnách (např. na Policejní akademii ČRv Praze). Pro závažnost a originalitu textu by bylo žádoucí zvážit formu obvyklého vydání.

Elisabeth Kübler-Rossová:Praha, ERMAT 2003. 310 s.Smrt dítěte je pro jeho rodiče i širší rodinu vždy mimořádně traumatickou událostí. Jen málokdo z pozůstalých se s ní dokáže vyrovnávat sám a neudivuje, že jsou nejen lékaři, ale i psychologové žádáni o pomoc. V takovýchsituacích je však doslova a do písmene každá rada drahá. Lze tedy vřele přivítat, že mimořádná kniha Elizabeth Kübler-Rossové, která tematizuje smrt dítěte v kontextu pomoci, vyšla konečně také u nás. Autorku není třebapředstavovat, její objevné práce o umírání a smrti jsou dostatečně známé nejen české odborné, ale i laické veřejnosti. Napsala jich více než dvacet a my máme nyní možnost seznámit se s knihou, která pod názvem On Children andDeath, vyšla již před dvaceti lety (1983). Z anglického originálu ji brilantně přeložil Jiří Královec, který společně s manželkou Markétou založil a vede Nadační fond Klíček. Oba řadu let usilují o to, aby umírající děti ajejich rodiny měly nejen náležitou lékařskou péči, ale také odpovídající a citlivou psychologickou a sociální oporu. Manželé Královcovi například iniciovali vyhlášení Charty hospitalizovaných dětí u nás, nyní budují prvnídětský hospic v Malejovicích u Uhlířských Janovic. Na tento projekt můžete přispět například tím, že si zakoupíte recenzovanou knihu. Zisk z této publikace poslouží právě na dostavbu uvedeného dětského hospice. PublikaceKübler-Rossové je rozdělena do 14 originálních kapitol. První kapitola je příznačně věnována zarmouceným rodičům, které autorka oslovuje osobním dopisem. V dalších kapitolách lze najít informace, kasuistiky i rady v případechurčitého typu smrti dětí, například brzy po porodu, v důsledku náhlé smrti či úrazu, zločinu apod. Patřičná pozornost je věnována též dětem nezvěstným a zavražděným a také sebevraždám v dětském věku. Současně celým textemprolíná snaha pomoci. Proto zde čtenář nalezne kapitoly o tom, jak přirozeně připravovat děti na život (o přirozených i patologických formách reakce na strach) a o tom, jaké je u dětí vnitřní povědomí o smrti a následný jazyksymbolů. V jedné kapitole je zdůrazněno, že ztrátu lze vnímat nejen tragicky, ale také jako katalyzátor růstu a porozumění. Přínosné jsou také pasáže o formách pomoci, o spirituálních aspektech práce s umírajícími a o tom,odkud čerpat sílu (pomáhající organizace a podpůrné systémy). Práce Kübler-Rossové je tradičně napsána srozumitelně a přehledně. Má také nepřehlédnutelnou literární podobu a není pochyb o tom, že dobře poslouží všem, kteří jipotřebují, a to jak na straně odborníků, tak i laiků. Závěrem je třeba vyzdvihnout i doslov k českému vydání, kde J. a M. Královcovi odpovídají na nečastěji kladné otázky v souvislosti s českým hospicem pro umírající děti.Nechybí ani výběr dostupné literatury v českém jazyce a přehled některých podpůrných organizací v ČR.

Marie-France HirigoyenPraha, Academia 2002. 229 s.Problematika násilí v rodině, zaměstnání i ve společnosti je mimořádně aktuální a složité téma. Abychom mohli uspět s účinnou prevencí nebo léčbou, potřebujeme především dostatek validních informací. Těch se nám nyní dostáváprostřednictvím recenzované knihy, jejíž autorka je psycholožka a psychoanalytička, věnuje se též rodinné terapii, a to převážně s ohledem na viktimologii. V recenzované knize je tematizováno psychické násilí v rodině,manželství a zejména v zaměstnání. Je popsán zhoubný proces psychického týrání, a to na základě bohatých zkušeností autorky, které získala při práci s oběťmi. Na četných příkladech je popsána psychika protagonistů, tedypsychický portrét konkrétního trýznitele a oběti, s následnou generalizací (je-li možná) a s uvedenou možností nápravy. Zmíněny jsou i legislativní konotace. Text je napsán srozumitelně, poutavě a na vysoké odborné úrovni.Ostatně kniha M. F. Hirigoyen je ve Francii právem vysoce ceněna, a to jak u odborné, tak i laické veřejnosti. Poměrně rozsáhlý text knihy je členěn do tří velkých problémových celků, dále pak do celkem dvanácti kapitol a celéřady podkapitol. Po nezbytném úvodu je prezentován první problémový okruh s názvem Perverzní násilí v každodenním životě. Kapitola Násilí v soukromí se pak věnuje perverznímu násilí v partnerském vztahu a v rodině. KapitolaPsychické týrání v zaměstnání pak specifikuje problematiku tzv. mobbingu. Druhý problémový okruh má název Perverzní vztah a jeho protagonisté. Názvy jednotlivých kapitol pak dobře vystihují obsah: Perverzní svádění oběti,Perverzní komunikace, Perverzní násilí, Agresor a Oběť. Třetí problémový okruh se jmenuje Důsledky pro oběť, převzetí odpovědnosti. V jednotlivých kapitolách tohoto okruhu se čtenář seznámí s důsledky fáze ovládnutí a sdlouhodobými důsledky týrání. Nechybí praktické rady partnerům a rodinám, analogicky pak praktické rady zaměstnancům. Kapitola o psychologické péči obětí celý blok uzavírá. V krátkém závěru se autorka vyznává ze svých sympatiík prevenci násilí, která je podle jejího přesvědčení možná. Tradičně je připojen i seznam literatury, a to především francouzské. Pozornému čtenáři neunikne zařazení několika českých titulů. Z tohoto faktu lze usoudit buď naskutečnost, že autorka ovládá češtinu (což je možné, ale málo pravděpodobné), anebo na fakt, že se vydavatel rozhodl její autentický seznam literatury doplnit. V tom případě to měl ovšem poznamenat. Kniha Marie-France Hirigoyenje pěkná a neměla by uniknout pozornosti zejména klinických psychologů.