Online archiv

Je nám škodolibost vrozená? Richard Smith mluví přinejmenším o „přirozeném sklonu, který se za určitých podmínek projeví“. Hovoří pro to i fakt, že škodolibost se objevuje ve všech kulturách, ve kterých se až dosud zkoumala. V jedné aktuální studii se například ukázalo, že Číňané byli dokonce značně škodolibí, když konkurenční velmoc Japonsko v roce 2011 zasáhla vlna tsunami, která vyvolala zkázu jaderné elektrárny ve Fukušimě. Další indicie: škodolibost můžeme pozorovat už u dětí mladších dvou let. Simone Shamay-Tsoory z University Haifa ukázala dětem, jak jejich matka čte jiným dětem z knížky. Ale nějaká nehoda knihu poničila tak, že byla nepoužitelná. Malé děti tohle „neštěstí“ očividně velmi potěšilo. Patrně proto, že předtím na cizí děti žárlily. Ale když Shamay-Tsoory dětem ukázala video s matkou, které se stala stejná nehoda, když z knihy četla jen sama pro sebe, byly děti daleko méně škodolibé. Nikolaus Steinbeis z Lipského Institutu Maxe Plancka naproti tomu považuje za spíš nepravděpodobné, že by škodolibost byla vrozená. Díky řadě studií zjistil, že děti v prvních letech života zažívají podstatně víc pocitů škodolibosti, s vrcholem v šesti až osmi letech. Tento vývoj neprobíhá náhodně. Ve věku kolem čtyř až pěti let děti začínají srovnávat svůj výkon s ostatními. Cítí-li se být slabší než ostatní anebo na nižším stupni sociálního žebříčku, závist a škodolibost se vyvalí téměř bez zábran. Bez zábran proto, že oblasti mozku zodpovědné za sebekontrolu vyzrávají později. Tato centra sebekontroly později sklon ke škodolibosti alespoň brzdí, aniž by ji ovšem u většiny lidí dokázala vymazat úplně. „Ve věku kolem 7–12 let,“ shrnuje Steinbeis své výzkumy s více než 180 dětmi, „se sklony ke škodolibosti postupně ztrácejí.“ Před dvěma lety uveřejnil výzkumný tým princetonské univerzity vedený sociální psycholožkou Susane Tufts Fiskeovou studii věnovanou škodolibým reakcím lidí na neštěstí druhých. Testovaným dobrovolníkům nejprve ukázali série fotografií, které si obvykle spojujeme se stereotypy, jež v nás vyvolávají určité emoce, například: starý člověk – lítost, student – obdiv, narkoman – pohrdání a hnus, bohatý jedinec – závist. Následně pak výzkumníci fotografie spojili s různými situacemi běžného života, které vyvolávaly emoce pozitivní (výhra v loterii), negativní (být postříkán kolemjedoucím autem) i ty, které byly emočně neutrální, třeba chůze do koupelny. Probandům pak pomocí elektromyogramu měřili pohyby obličejového svalstva. Ukázalo se, že se nejvíce usmívali v situacích „cizího neštěstí“ v případě osob, jimž nejvíc záviděli, standardně tedy bohatě a úspěšně vyhlížejícím jedincům. V následujících výpovědích pak testovaní potvrdili, že se cítili nejlépe při pohledu na luxusně oblečeného člověka, kterého „ohodí“ projíždějící auto. „Zjistili jsme, že když se lidem daří, lépe se srovnávají s těmi, jimž závidějí. V těžkých dobách se však skupiny těch úspěšných stávají skutečným terčem škodolibosti,“ komentovala experiment vedoucí týmu Susan Fiskeová.

Proti klíšťové encefalitidě se u nás očkuje zhruba dvacet let, vakcinaci absolvovalo 30 % obyvatel, spíš mladších ročníků. Ročně onemocní 570-1100 lidí, záleží na tom, jestli byl pro klíšťata „dobrý rok“, nebo ne. Nemoc může mít průběh lehký, ale i závažný a zanechat trvalé následky. Otázka tedy zní: Nechat se očkovat, nebo nenechat?

Senioři ho zpravidla neohlásí, rodina zamlčuje a rezidenční zařízení před ním zavírají oči. Přesto násilí na seniorech existuje - a zdaleka nejde jen o případy babiček, kterým zloděj vyfoukne na ulici kabelku i s důchodem.

Druhá únorová neděle je Mezinárodním dnem manželství, v Česku mu věnujeme dokonce celý valentýnský Národní týden manželství. Partnerské poradny pořádají dny otevřených dveří, manželští poradci workshopy a besedy - a my si povídáme s jedním z nejznámějších tuzemských poradců a autorem knih o partnerských vztazích, s psychologem Petrem Šmolkou.

Na bolest břicha si děti stěžují poměrně často, a to nejen doma, ale i ve škole. Podle zdravotnických odhadů trpí občasnými bolestmi břicha 10-24 % žáků základních a středních škol, častěji dívky.

Jungovský analytik, klinický psycholog a psychoterapeut Vladislav Šolc řadu let žije a pracuje v USA. Publikoval několik knih na téma fundamentalismus v pojetí hlubinné psychologie. Jak vidí ze své perspektivy situaci Evropy v souvislosti s masivním přílivem muslimských uprchlíků?

Mít dítě není žádná povinnost a já mám právo zvolit si život bez něj. Mateřský instinkt ani tikot biologických hodin necítím. Chci se v životě realizovat jiným způsobem. Nač přivádět na přelidněný svět další dítě? Motivy bývají různé - výsledek stejný: dobrovolná bezdětnost. Markétě je 36 let, pracuje na manažerské pozici a už od sedmnácti má jasno: „Nechci děti. Ani s přibývajícími roky se ve mně žádné mateřské instinkty neprobouzejí, biologické hodiny mě nechávají naprosto v klidu,“ říká. Má práci, která ji naplňuje, zajímavé koníčky a láskyplný partnerský vztah. Přesto má problém. Cítí, že se v okruhu svých přátel dostává do izolace - všechny její kamarádky postupně začínají mít děti. Jedno, dvě… „Markéta je velmi společenská, ale postupně ztrácí svůj sociální komfort, protože kamarádky, s nimiž se stýkala, začaly mít jiné zájmy, jiné zážitky. Markéta se cítí ve vzduchoprázdnu. Hovory o dětech ji nezajímají, společný výlet s ubytováním v baby friendly penzionu ji odpuzuje,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Jitka Douchová. Odhaduje, že mezi jejími klientkami, vesměs vysokoškolačkami, je 10 až 15 procent těch, které programově odmítají mít děti. Narážejí na podobné sociální bariéry jako Markéta - hledat si mladší a mladší kamarádky, které ještě o děti nestojí, není řešení. Člověk potřebuje blízké kontakty s vrstevníky. Pokud mladý dospělý, který studuje a plánuje cestování, říká, že nechce děti, je to úplně normální a bez problémů akceptovatelné - většinou to vnímáme jako „ještě nechci“. Je na děti moc mladý, nezralý, nemá potřebné ekonomické ani profesní zázemí… S přibývajícími roky se podle psycholožky Douchové začíná přístup mužů a žen lišit. U párů, které zůstávají dobrovolně bezdětné, je zpravidla tím, jehož slovo má zásadní váhu, žena. „Pokud si žena v osmadvaceti uvědomuje, že nechce dítě, a nezmění své rozhodnutí během dalších čtyř nebo pěti let, už si za ním stojí. Pravděpodobnost, že by na prahu čtyřicítky najednou zatoužila být matkou, je velmi malá,“ říká. Ovlivňuje nás reklama, společnost vnucuje ženám, co všechno je nutné pro dítě zajistit, jakou dá výchova práci. Máte ale chuť pořídit si něco, co je tak strašně složité?

Odhalená nevěra je vždycky spojená se ztrátou důvěry. Jednoduchý recept, jak ji vrátit, neexistuje. Co můžeme dělat, pokud se rozhodneme, že chceme ve stávajícím vztahu zůstat? S těmito problémy vám mohou pomoci například koučové partnerských vztahů. Patří k nim i Magdalena Vokáčová. „Samostatně ke mně přicházejí lidé, kteří jsou partnerovi nevěrní, s tím, že současný stav není udržitelný, že se potřebují rozhodnout, jak a s kým žít dál. Pokud řešení situace iniciuje ten podvedený, obvykle přicházejí oba,“ říká. Lidé, kteří chtějí recept nebo jednoduchý návod v několika krocích, jak všechno zase vrátit zpátky nebo si jdou pro ujištění, že chyba je na straně toho druhého, obvykle dlouho nevydrží. „Mohu pracovat jen s lidmi, kteří cítí odpovědnost za sebe a za své vztahy,“ dodává.

Začínal jako hokejový trenér, léta působil coby osobní kouč Jaromíra Jágra. Dnes Marian Jelínek, hokejový trenér extraligového týmu Mladé Boleslavi, působí nejen ve světě vrcholového sportu, ale i byznysu, především jako specialista na motivaci a mentální koučink.