Online archiv

V letošním roce vyšla v češtině kniha špičkového mozkového specialisty Manfreda Spitzera, ředitele univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu, o riziku „digitální demence“.

Léčbu tmou bych zahrnul do široké škály technik, které pracovně označuji jako léčba změnou životního stylu. Patří sem například léčba chůzí, uměním, hudbou, pohybem či dechem a věřím tomu, že na některé pacienty by zabrala třeba i léčba tlačenkou s cibulí či slivovicí. Možná že i slovo „léčba“ je v mnoha případech příliš silné a že by se mohlo hovořit o nápravě či úpravě rytmu života, jeho hodnot a postojů.

Když řekneme „ekologická“ architektura, tak pravděpodobně , budeme mít na mysli dvě úplně rozdílné záležitosti - bud stavbu, která bude svými organickými tvary připomínat přírodu, anebo nějaký druh nízkoenergetického či pasivního domu, který ve většině případů bude vypadat jako obvyklý pravoúhlý dům, ale bude obsahovat všechny možné solární panely či tepelná čerpadla. Řekl bych, že v obou případech bude výsledek nepřirozený, a tudíž „antiekologický“. Nejprve k úsporným domům, které do budoucnosti představují pravděpodobně jedinou možnost, jak stavět. Energetická budoucnost je pochmurná, energie sice jen tak nedojde, ale bude stále dražší a hůře dostupná. Můžeme na to reagovat buď využitím alternativních zdrojů v kombinaci s úsporami, anebo zmenšováním rozměrů či počtu místností. Ve středoevropském prostoru jsme si navykli na míru svobody, jakou v USA či jiných evropských státech neznají. Kolega žijící ve Švýcarsku mi líčil, jak z místností navíc musí platit zvláštní daně, které jsou menší, když v místnosti není žádný nábytek. Pro mnoho Švýcarů je proto lidsky i ekonomicky přirozené nechat doma žít své děti i dlouho poté, co dosáhly dospělosti. U nás bychom tuto jednoduchou cestu, jak ušetřit energii, razantně odmítli jako relikt socialistického plánování. „Ekologie“ domu je ve švýcarském případě založena na sociální ekologii, nikoliv na architektuře. V českém prostředí (ale rovněž polském, maďarském, ruském) si tak na samém počátku pravděpodobně klademe nesprávnou otázku: Jak mít co největší užitnou plochu a spotřebovávat přitom co nejméně energie? Působí to velice šetrným environmentálním dojmem a člověk, který takto uvažuje, je považován za osvíceného a prozíravého investora. Ale ve skutečnosti se dá začít u nalezení sociálního modelu nebo u definice osobní svobody a ptát se, jak si důstojně vystačit s rozumně malou plochou. Domnívám se, že po možném krachu či inflačním znehodnocení části penzijních fondů, při pokračujícím genderovém trendu budování si kariéry ve středním věku a rostoucím množství starých lidí či z prosté nutnosti se velice snadno můžeme vracet k modelu třígeneračního bytu či domu, takže ve výsledku dojde k úsporám energie i v nevyhovujících domech.

O výhodách globalizace toho slyšíme v poslední době stále méně. Ekonomická krize přišla z USA, prasečí chřipka z Asie, oranžoví plži z Iberského poloostrova. Globální konkurence téměř zničila domácí výrobu textilu, porcelánu, skla či hraček, i evropské křesťanství čelí islámské konkurenci. Je však globalizace skutečně až trendem současné doby?

Jednu stranu mince představuje vědecký výzkum a druhý interpretace získaných výsledků. V první oblasti pracují odborníci s hlubokými, detailními znalostmi určitého oboru, dnes spíš jeho určité části, ve druhé vědci, kteří z pohledu těch prvních nevědí pořádně o ničem nic. Přesto jejich význam ve společnosti roste.

Význačné objevitele, vynálezce i revolucionáře hledejme mezi mladšími sourozenci – což na druhé straně znamená, že stát, v němž bývá nejobvyklejším modelem rodina s jedním dítětem, se připravuje o značný potenciál.

Mladých lidí, kteří nehledají práci a nechystají se opustit domov svých rodičů, ve vyspělých zemích přibývá. V Anglii jsou označováni zkratkou NEET, Japonci jim říkají hikikomori a odhadují jejich podíl v mladé generaci na dvacet procent.