Online archiv

Na Slovensku je v častých a emotivních společenských diskusích o interrupcích slyšet mnoho aktivistů, avšak jen výjimečně jsou osloveni i lidé, kteří by z hlediska své profese měli k danému tématu říci nejvíc. Kde jsou hlasy psychologů? Důvody absence psychologických názorů vnímám ve dvou rovinách. První je mediální, když novináři při „vypuknutí“ potratového tématu psychology téměř neoslovují. Další je skutečnost, že odborníka v dané oblasti na Slovensku jednoduše nenajdete. Kromě několika studentů psychologie a docenta Petra Tavela (ten žije v ČR, kde dělá i ojedinělý výzkum) se této problematice výzkumně patrně nikdo nevěnuje. Na poli psychoterapie se ženám, které podstoupily interrupci a vyskytly se u nich negativní psychologické následky, mnohdy příliš pomoci nedostává. Často je při zmínce, že byly na interrupci, tato skutečnost ze strany terapeutů bagatelizovaná jako nepodstatná. V zahraničí se přitom tomuto tématu věnuje mnoho psychologů. Vedle problémů v partnerských vztazích se po interrupci objevují u žen pocity smutku, pláč, suicidální myšlenky, pokusy o sebevraždu i sebevraždy dokonané. Výjimečné nejsou ani případy zneužívání psychoaktivních látek. Největší pozornost se ve studiích a výzkumech v zahraničí (Spackhardová, Coylová, Rue) věnuje konceptu postinterrupčního syndromu (PAS). Jde o aplikaci traumatické události na situaci interrupce, jejíž následky zodpovídají diagnostickým kritériím posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Pacientky trpící PAS se například vyhýbají podnětům, které se mohou spojovat s interrupční zkušeností a vést k traumatizaci. Těmito podněty mohu být lékaři, různé zvuky (vysavač připomínající zvuk odsávačky při výkonu), rodiny s dětmi, výročí početí, předpokládaného porodu. Objevují se blashbacky, noční můry… Psychiatři, kteří se na Slovensku v praxi s těmito případy setkali, musí pacientku vést pod diagnózou PTSD. Příčina tohoto jevu je spíše politická a ideologická, neboť problematika umělého ukončení těhotenství je politicky příliš citlivá a je snaha udržovat status quo spíše než posouvat věci dopředu. A tak neustále (i přes výzkumy, které dokazují opak) se považuje za směrodatný názor APA z roku 1990, v němž Adler a kol. uvádějí, že potrat je v prvním trimestru psychologicky neškodný. Ve slovenských podmínkách se mísí vlivy angloamerického Západu, postsovětského Východu, morálního liberalismu i náboženského konzervativismu. Je nepochopitelné, že se psychologové problematice nevěnují a přenechávají všechnu iniciativu výhradně v rukou aktivistů, kteří používají spíše morální než vědecké argumenty a opakují mantry svého ideologického tábora. Prostor bez hlasu si lze vysvětlovat pohodlností či strachem z odsouzení kolegy. Nemyslím si, že ke zbavení bolestivosti a citlivosti tohoto tématu můžeme dospět mlčením, milí kolegové.

Myslím, že to není jen český problém. Ne nadarmo jsme měli více než půlstoletí společné dějiny. I tak se ovšem na Slovensku díváme na Čechy jako na ty, kteří se dokážou více ozvat a stát si za svým. A to ve vícero oblastech. Kdeže by náš Ústavní soud rozhodl, že předčasné volby jsou protiústavní. Kdeže by naši představitelé stran či vlád odešli poté, když se jim dokáže, že kradli ( jak tomu bylo u vás s premiérem Grossem). A házení vajíček na politiky? Vždyť u nás při pokojné a tiché demonstraci proti režimu v Číně zatýkali naše vlastní lidi (i profesory a docenty), a to nejen čínští bodyguardi, ale i slovenští policisté. Myslím, že Slováci si ještě více než Češi nechávají šlapat po hlavě.