Online archiv

Autor: Martin Jára

Síla mužského přátelství

Martin Jára, 6/2009
Matky, otcové, prarodiče, partneři a partnerky, děti, to jsou lidé, jimž jaksi samozřejmě přiznáváme vliv na svůj život. Logicky, neboť s nimi navenek i uvnitř zažijeme nejvíc. Ale kde jsou druzí, kteří se někdy mohou stát prvními? Myslím přátele. Bylo mi šest a s kamarádem jsme ve dvou hráli před domem fotbalový zápas. Zapomněl jsem jít domů. Nevšiml jsem si, že už je tma. Dodnes mne ta vzpomínka těší a vzrušuje. I když se mi ji rodiče pak snažili zkazit. Neúspěšně. Dodnes je mi to fuk. Důležitý byl a vlastně nadále je ten malý kumpán. Cenu přátelství jsem ovšem pochopil až po třicítce. To když jsem si uvědomil, že mi chybí. Byl jsem na svoje mužské pochyby, strachy i radosti sám. Naštěstí jsem v těch Kristových letech absolvoval psychoterapeutické vzdělání. Na výcviku jsem zažil mužskou podporu: smysluplné mlčení, podobnou zkušenost nebo zpevňující objetí. Po této iniciaci jsem začal narušovat svoji oblíbenou izolaci. V jistém smyslu jsem se stal bisexuálním – objevil jsem pro sebe nový druh intimity. Mohl jsem druhému muži říct, co mi leží na srdci, a slyšet, co ho napadá. A mohl jsem vyslechnout jeho a on stál o moji reflexi. Kromě toho jsme pro sebe mohli navzájem i něco udělat. Dosud si pamatuji ten neuvěřitelný pocit, že mi někdo klidně půjčí auto… Za těch patnáct let, co sbírám přátelské zkušenosti, jsem si vytvořil určitý ideál. Pěstuji si jej, poměrně často zažívám a v poslední době o něm také přemýšlím. Je to mnohostranný, jemně vybroušený klenot. Unikátní přinejmenším ze čtyř důvodů. Přátelství je svobodný vztah. Rodinné a partnerské vztahy explicitně či implicitně předpokládají povinnosti. Přátelský vztah je z podstaty dobrovolný. Pravda, i v něm jsou skryty mnohé nároky, ale jejich plnění není automatické. Když jsem si půjčil auto, neznamená to, že až si pořídím svoje, dám je kdykoli k dispozici. „Můžeš půjčit?“ „Nemůžu.“ A hotovo. Přátelství má dlouhý život. Z absence častého „musíš“ a „měl bys“ vyplývá i relativní dlouhověkost přátelství. Svoji úlohu hraje i fakt, že s přáteli se zpravidla nevídáme dennodenně. (Nemluvě o tom, že ono známé „nemusíme se rok vidět, ale víme o sobě“ má velké kouzlo.). Morální i časový odstup umožňuje, aby přátelství uneslo leckteré osobní změny. Mám několik přátel, s nimiž jsem přestál svůj či jejich partnerský rozchod. Přátelství je dobrá služba. Jestliže si přátelé zůstanou „věrni“, mají důvod si plně důvěřovat. Mohou – jak řekl Thomas Moore – před druhým otevřít svoji skříň, byť by v ní byli kostlivci. Však on se nezhroutí ani mne neodsoudí; a možná uvidí věci jinak než já. Nemusí ale jít hned o tabu prvního řádu. Někdy postačí drobná služba. Jako například korektura článku. „Dává to smysl?“ „Moc ne, ten úvod přepiš, zbytek zkrať.“ A je jasno. Přátelství očišťuje. Radikální upřímnost! Tak se jmenoval článek jednoho Gestalt terapeuta. V terapii většinou vhodná není, ale přátelé si ji mohou dovolit, vždyť oba ji chtějí. Jsou spojenci ve světě citlivých reakcí, zpětných vazeb a evaluačních formulářů. Mají jinou citlivost a trefu. „Dneska jsi teda dostal pořádnou sodu.“ „Hm.“ „No, to mě by teda pořádně nas…!“ Svoboda, věrnost, pomoc, upřímnost… až moc pěkný ideál! Realita přátelství přece nebývá tak přátelská. I přátelé – tak jako naši nejbližší – zklamávají, zrazují, zraňují. Málokdo je „řeší“ na terapii víc než své rodiče. Zároveň jim leckdo volá, když jde do tuhého. I když nejsou právě ideální. Možná by mezi standardní psychologické potřeby měla patřit i specifická „potřeba přátel“. Mohli bychom pak zkoumat její vznik, vývoj, saturace, deficity… Nebo by stačilo pojmenovat nový fenomén, nejlépe anglicky. Mám tip: mohl by se nazývat dvojznačně „everlast phenomenon“, na počest amerického hudebníka, co si říká Everlast. Ten je totiž autorem zásadního tvrzení: „Lovers come and go, now I need a friend.“ Sice s ním nekamarádím, ale za pravdu mu dávám.

Chvála severského bláznovství

Martin Jára, 1/2009
Smál jsem se. Nahlas. A bylo mi úplně fuk, jestli mne někdo slyší. Během jednoho měsíce dvakrát, vždycky nad knížkou autora ze Severu. Rozesmáli mne dva muži, co na tom, že byli literárními postavami. Svoboda, kterou jsem s nimi zažil, byla reálná. Mlynář Huttunen z Finska a jistý Doppler z Norka, profese je vedlejší. Oba podivíni, co se víceméně dobrovolně vyčlenili z majority. Ona by je stejně nechtěla… Huttunen měl takový podivný zvyk občas znenadání zavýt jako vlk, prostě to na něho přišlo. Doppler zase spadl z kola a zjistil, že musí odejít z domova. Díky tomu přišli na úžasné věci. Huttunen zjistil, že ač se snaží, jak chce, opuštěný mlýn kvůli své úchylce do provozu neuvede. Zakusil závist, odsouzení i agresi svých křesťanských bližních. Byl hospitalizován na psychiatrii. Zde se ocitl v mašinérii, nápadně podobné té, kterou známe z „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ nebo z „Hory hoře“. Ale jeho stvořitel ho v mašinérii nerozdrtil, dopřál mu svobodu vlka, do něhož se Huttunen nakonec převtělil. Doppler měl civilizaci na dohled, ale přesto se do ní nevrátil. Na kraji lesa rozbil stan i svůj dosavadní život. Na padrť: opustil dobrou práci i rodinu. Zabýval se hlavně vlastní obživou a totemem, jejž stavěl, aby si vyrovnal účet se svým otcem. Pravda, úplně se světa nevzdal - zaskočil si na školní aktiv své dcery i do porodnice, kde mu žena dala dalšího potomka. Ale zase se vrátil na své stanoviště. Odtud pokračoval dál a, považte, i se svým malým synem… Žádní svatouškové ani neškodní blázni. Kradli, podváděli a vyhýbali se spravedlnosti. Huttunen přepadl záložnu, aby si odtud násilím vzal své úspory. Doppler zabil matku losa, s nímž se pak spřátelil (fuj!). Psychické újmy na lidech v okolí bychom nespočítali. Tak co, kolegové a kolegyně, jaké jim dáme diagnózy? Chovali se agresivně, asociálně a měli bludy. Ne, počkejte chvilku. Poslechněte si něco. Huttunenovi řekl při osobní rozmluvě Ježíš Kristus: „Ale pokud ses, Huttunene, skutečně rozhodl zapálit kostel, klidně můžeš. Já tuhle stavbu od začátku neměl rád. Milejší mi je starý kostel na stráni. Tenhle kostel je dílem velikášství místních hospodářů.“ Doppler uvažuje: „Rodíme se a umíráme osamělí. Jen si na to musíme dřív nebo později zvyknout. Osamělost je v celé konstrukci zásadní. Je jaksi nosným trámem. Člověk může žít společně s jinými lidmi, ale společně znamená zpravidla vedle. A to stačí.“ Chorá mysl? Spíš svéhlaví a svobodní muži. Utekli do lesa, prostoru, který, jak dobře víme, je vyhrazen nevědomí. Odtud poslali bizarní, ale smysluplné vzkazy. Sranda i hloubka. Co mne osobně nejvíc rozesmálo i zamrazilo, byla Dopllerova úvaha o píli. „Udělal jsem toho tolik. Byl jsem tak pilný. Byl jsem setsakra pilný. Byl jsem pilný ve školce. Byl jsem pilný na prvním stupni základní školy…“ A teď to zkrátím k pointě: „ Uprostřed vší té píle jsem se pohyboval celé roky. Probouzel jsem se s ní, usínal jsem s ní. Dýchal jsem píli a postupně jsem ztrácel život. Tak to je, jak teď to vidím. Bože, nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já.“ Doppler i Huttunen mne vrátili k českému klasikovi Vladislavu Vančurovi, jenž kdysi napsal: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“ Seveřané nám tedy nejsou až tak vzdálení, jak by se nám mohlo zdát. Mně tedy rozhodně ne. Nesmál jsem se dvěma pošukům, ale spolu s nimi. Byla to velká úleva. A navíc i lákavá představa, že odejdu do lesa, kde najdu víc, než mi dává můj bezpečný svět. Jasně, neodejdu. Jsem srab, co si četl knížky a chechtal se, aniž si zadal. Ale i tak si neodpustím poslat dál poselství ze Severu: svoboda je bláznivá, krutá i osamělá, ale navíc originální, vtipná a mužná. P. S. Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře, Erlend Loe: Doppler.

NAŠIM DÍTKÁM JEN TO NEJ?

Martin Jára, 6/2007
Ve čtvrtek vstávám brzy, abych byl ve škole včas. Je pro mě daleko, až v Modřanech. Spolu se mnou tam míří přes dvě stě dětí, každé jiné, některá pak jiná o něco víc.