Online archiv

Když jsem nedávno přišla na první rodičovské sdružení, byla jsem mírně šokována chováním paní učitelky - a nebyla jsem sama. Je mladá a vypadá to, že se se studenty identifikuje víc, než je zdrávo. Chápu, že se jí nemusí líbit některé pasáže školního řádu (ten je totiž na této škole celkem přísný). Ale mluvit o svém řediteli jako o „dinosaurovi“, který nerozumí studentům, mi přišlo jako silné kafe. Dokonce řekla, že své studenty bude nabádat, aby některá ustanovení školního řádu porušovali. Nevím, kdo má pravdu, co se řádu týče. Ale zdá se mi, že je to určité přenesení odpovědnosti na rodiče, protože ředitel pak bude přestupky řešit s námi, nikoli s ní. Jak se k tomu postavit, když nechci řediteli „bonzovat“? Marie Chmelařová Situace popsaná maminkou středoškoláka(čky) nutně musí většinu rodičů zneklidnit. A oprávněně. Můžeme dokonce říci, že takto by se žádný učitel chovat neměl, ať již jsou jeho pohnutky jakékoliv. Nezdvořilost však není to nejpodstatnější. Výše zmíněný přístup ke školním pravidlům je totiž především nevýhodný pro všechny zúčastněné: děti, rodiče, vedení i učitele.

Učím už dvaadvacátým rokem na malé škole v obci s tisícem obyvatel a jsem až fanatický zastánce funkčních novot ve výuce. Loni jsem učila třídu prvňáčků spojených se čtvrťáky. Snažila jsem se vyhovět rodičům (tzn. hlavně maminkám), jak jen to šlo - mj. jsem navrhovala třídní schůzky v cukrárně. A asi to byla chyba. Začala se objevovat kritika: že prý chodím často na vycházky a v lese jsou klíšťata, dávám málo úkolů, hraji si s dětmi na úkor učiva, učím nějak „divně“, že jsem šikanovala jednu prvňačku tím, že jsem si na ni „zasedla“, že mám malou autoritu. Kritizovány byly i některé akce mimo školu, například ohýnek na oslavu přečteného Slabikáře. Měla jsem pocit, že se u maminek začal vyvíjet jakýsi zvláštní vztah, který by se dal stručně vyjádřit větou: „Pojďme zkusit, co ta úča vydrží!“ S paní ředitelkou jsme se snažily vše vysvětlit. Pak mě ovšem jedna z matek slovně napadla na ulici a začala se organizovat schůzka rodičů bez účasti učitelů, která posloužila k „praní špinavého prádla“ mé maličkosti. Psychický tlak byl velký: školní psycholožka mi doporučila kontaktovat Českou školní inspekci. Paní ředitelka za mnou stála po celou dobu konfliktu. Byl na ni vznesen požadavek, abych se dostavila na mimořádnou Radu školy a zodpovídala se ze způsobu své práce. Tato rada byla svolána a vyzněla „do ztracena“. Někteří rodiče se mi pak soukromě omluvili, jiní dosud mlčí. Tento školní rok paní ředitelka pověřila vedením bývalých prvňáků kolegyni. Můžete mým kolegům v podobné situaci poskytnout právní a psychologickou radu? Martina Studzinská