Online archiv

Autor: Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor

Policie v MŠ

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 2/2005
Naši mateřskou školu navštívili policisté se služebním psem Kalem. Děti si mohly prohlédnout vysílačku, pistoli, poslechly si vyprávění policistů o jejich náročném zaměstnání. Největší úspěch sklidil německý ovčák Kal. Se svýmpsovodem předvedl dětem, jak umí reagovat na povely, hledal ztracené klíče a rukavici, přeskakoval překážky a plížil se. Velkou radost měli malí diváci z ukázky akce, při které pes zadržel zloděje. Pomocník policie Kal jevycvičený tak, aby pomáhal lidem a nenechal je v životu nebezpečných situacích osamocené a bez šance na záchranu.Vycvičit psa k poslušnosti, naučit ho reagovat na povely, je velmi těžké. Ale o to by mělo jít všem, kteří mají doma pejska. Musí přece dodržovat určitá pravidla. Právě takové psy potkáváme s dětmi při vycházce. Toulají sebez vodítka po sídlišti, od pána mají danou důvěru, že oni by nikomu neublížili, psí exkrementy jsou pravidelnou překážkou na chodníku a pes jako doprovod při vycházce s dětmi není žádnou nevídanou situací.My ale víme, co dokáže nevycvičený, volně pobíhající pes. Vzhledem k tomu, že se neustále i při pobytu venku potkáváme se psy, kteří volně pobíhají po sídlišti, dostali jsme od policistů důležitou radu jak se zachovat,když nás napadne pes. Všechny děti si vyzkoušely kleknout a schovat hlavu pažemi tak, aby se mohly chránit do příchodu dospělého. Děkujeme policistům za čas, který nám věnovali a za dobrou radu. Rádi ji předáváme dále s přáním,abyste ji nikdy nemuseli použít v běžném životě. V každém případě se díky radě policistů můžeme při napadení psem spolehnout alespoň sami na sebe.

V autobuse

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 2/2005
S předškoláky jezdíme často městskou hromadnou dopravou. Jezdíme do divadla, ale i na předplaveckou průpravu do krytého bazénu. A protože děti jsou všímálkové všeteční, často vidí to, co dospělí bohužel vidět nechtějí, pokud seto netýká jich samotných.Vašík a Lukáš si při cestě autobusem přisedli na sedadlo k paní, která neustále očima sledovala podlahu pod nohama. Aha, kluci hned přišli na tu záhadu. Na zemi cestoval pejsek, ukázněně seděl s vyplazeným jazykem aprohlížel si děti. Kluci hned začali pejska chválit a obdivovat. Paní jejich zájem lichotil a dala se s kluky do řeči. Vyprávěla, jak se pejsek jmenuje, jaký má doma pelíšek, co mu chutná."Ale paní,"hlásí se o pozornost Lukášek,"váš pejsek nemá náhubek. V autobuse ho mít musí, co kdyby někoho pokousal."Na dost hlasitou otázku reaguje paní vysvětlením, že její pejsek nenosí náhubekrád, tlapičkou ho sundává z čumáčku, a tak mu ho nedává. Je totiž tak hodný, že by nikomu neublížil. Vašík se zapojuje do debaty důležitou poznámkou:"Paní učitelka nám říkala, že nemáme cizím pejskům věřit a třeba jehladit. Maminka by se na mě taky zlobila."Tento rozhovor slyšelo hodně lidí v autobuse. Jen se mile usmívali. V duchu možná děti chválili, jak jsou dobře vychované, ale to bylo všechno. Jen do té doby, než autobus zastavil a paní s pejskem se chystala vystoupit.Pejsek, zřejmě nespokojený z dlouhé cesty, začal vyskakovat v uličce mezi sedadly a štěkat. Při této ukázce psího chování tlapkami s drápky poškodil jakési paní rukáv od saka. A dokonce dvakrát. Zvláštní. Teď teprve začala paníreagovat, rozčilovat se a zlobit, proč nemá pes v autobuse náhubek.Autobus se znovu rozjel a bylo slyšet, jak cestující hodnotí tento naštěstí malý incident. Víte, jak?"Ty děti mají víc rozumu než paní s pejskem. Jsou dobře vychované."

Před zápisem

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 1/2005
Určitě a zcela jistě se již děti nemohou dočkat. Nejdříve nás ale čeká návštěva první třídy ZŠ v Táboře. Proč? Děti se seznámí s prostředím třídy, s paní učitelkou, prohlédnou si veliké počítadlo, okouknou tabuli, na kterou píšepani učitelka a někdy i školáci, a vyzkoušejí si, jak pohodlně se sedí v lavici. Potom už začíná hodina.Školáci předvádějí dětem, jaká znají písmenka, čtou ze slabikáře, sčítají a odčítají, poznávají geometrické tvary. I naši šikovní předškoláci se do výuky zapojují. Většina z nich již poznává dobře písmenka, umí sepodepsat, s početní řadou do desíti si velmi zdatně poradí a geometrické tvary nejsou pro ně žádný problém. Aby děti nebyly příliš unavené, prokládá paní učitelka vyučovací hodinu tělovýchovnými chvilkami, při kterých se dětiprotáhnou, zaskáčou si a nadýchají se čerstvého vzduchu. Při odchodu ze školy se loučí školáci s předškoláky a předávají si dárečky. Jsou to kamarádi ze školky, a tak se všichni dobře znají.Naše vzájemná spolupráce se opravdu vyplácí. Děti přicházejí k zápisu do základní školy bez obav a s radostí. Vždyť přece vstupují do třídy, kterou důvěrně znají, paní učitelka se usmívá a rodiče jsou pyšní na svojeratolesti, které zvládají otázky a úkoly u zápisu na velikou jedničku s hvězdičkou.

Chci být paní učitelkou

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 8/2004
Poslední den školního roku jsme s kolegyní usedly na lavičku v zahradě a svorně se shodly:"Tak a máme za sebou další školní rok."A začaly jsme vzpomínat. Obě jsme od mateřské školy nechtěly být ničím jiným než paníučitelkou. Vzpomínám si, že jsem se rozhodovala o budoucím povolání mezi kadeřnicí, zpěvačkou, učitelkou a princeznou. V předškolní třídě jsem měla naprosto jasnou představu. Chci být paní učitelkou. I když mi maminka takzvaněházela klacky pod nohy a neustále vyjmenovávala, co všechno budu muset umět a pro svůj sen podstoupit, šla jsem za svým. Až později jsem pochopila, že maminka měla pravdu. Moje kolegyně byla vlastně předurčena k povoláníučitelky. Narodila se v učitelské rodině. Maminka, paní učitelka, dokázala s takovým nadšením a fantazií líčit, co se událo ve škole, jaká tam byla legrace a jak se Vašík polepšil, že malá Věrka nechtěla být ničím jiným nežučitelkou. Doma byly sestry tři a ze všech jsou dnes učitelky. Snad jediná Věrka musela zabojovat, aby se na pedagogickou školu mohla přihlásit. Ještě na základní škole docházela na logopedii a tvrdě trénovala. Vlastní pílídokázala odstranit problém s hláskou R a stala se z ní učitelka. Rozloučily jsme se a odnášely si domů náruč květin od našich malých svěřenců. Někteří jsou již ve škole. Nemusí se nám stýskat. Máme jistotu, že za námi rádipřijdou. Třeba jen tak, pochlubit se jedničkami nebo si zavzpomínat na školku. Na konci školního roku přijdou děti ukázat i vysvědčení. To je ta největší odměna pro nás. Že na nás děti nezapomínají. Rodiče nás často obdivují seslovy, že by naši práci dělat nemohli. My ji ale dělat chceme. Je to naše poslání.

Je to ve hvězdách

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 5/2004
Na naši výpravu do hvězdárny jsme dlouho čekali. Důležité je, aby nám obloha odkryla svou tvář a zaskvěla se ve své hvězdné nádheře. Pan hvězdář vítal naši společnou výpravu rodičů, dětí a učitelek již na chodníku předhvězdárnou. Bál se, že nám hvězdy špatně posvítí na cestu a my zabloudíme. Cestou vzhůru po úzkých schodech vyprávěl o skvělé viditelnosti planety Venuše, která je právě nejblíže Zemi, o asteroidu míjícím nás jen o kousíček a odalších planetkách, které asi těžko uvidíme. Děti obdivovaly hvězdářský dalekohled a s otevřenou pusou poslouchaly výklad o planetě Venuši. Myslím si, že naše zvídavé děti, plné touhy po poznání, budou jednou svědky úžasnýchkosmických objevů a v dospělosti se pousmějí při vzpomínce na naši výpravu ke hvězdám, při které jsme jim my dospělí nedokázali odpovědět na důležité otázky. Většinou jsme na dotazy typu zda na Venuši někdo bydlí, je-li tamvoda nebo poletíme tam někdy, jen krčili rameny. Tihle malí zvídálkové jistě pochopí, že jsme nespolkli moudrost světa. Humor nám však nechybí a fantazie máme také dost. A tak jsme se jeden po druhém střídali u dalekohledu.Maminka Moničky přirovnala Venuši k zapečené housce, paní učitelka Maruška tvrdila, že vypadá jako vanilkový věneček. Sláveček byl přesvědčený o své pravdě:"Venuše je jako cédéčko."Jen tatínkové se zdrželi hlasitýchnázorů. Snad proto, že pod jménem Venuše si představují cosi úplně jiného. Závěr naší návštěvy hvězdárny patřil pohádce. Vesmírná pohádka promítaná na starodávné promítačce byla tou nejlepší tečkou za noční výpravou. Spokojenéděti i rodiče se rozcházeli do svých domovů s otázkou na rtech:"Je na Venuši život?"Ráda vám odpovím:"To je ve hvězdách."

Ovčí babička

Eva Gardošová, MŠ Světlogorská, Tábor, 2/2004
Náhoda nám přičarovala ovčí babičku. Její usedlost v Sedleci-Prčice je plná ovcí a jiných domácích zvířat, o které se spolu se svým synem a vnukem stará. Když k nám do MŠ ovčí babička přijela, nesla s sebou v tašce kolovrátek alidový kroj. Před děti již předstoupila oděna v kroji, přivítala se a zasedla ke kolovrátku. Samozřejmě nejvíce ze všeho byly děti zvědavé na to, k čemu slouží kolovrátek. Ovčí babička nám popsala, z čeho se skládá a jak se naněm spřádá ovčí vlna. Děti okouzlené pohádkovou bytostí si vzpomněly na pohádku o Třech přadlenách a byly zvědavé, jestli i ona má velký palec od předení. Ukázalo se, že babička je báječnou lidovou vypravěčkou. Veršovanépohádky, které vyprávěla svým příjemně zabarveným hlasem, neznaly děti ani paní učitelky. Ale i malí diváci se pochlubili básničkami a písničkami, které se již naučili. Na příjemné dopoledne s ovčí babičkou budou děti dlouhovzpomínat. Určitě se o svůj zážitek podělí i doma s rodiči, vždyť ani oni možná ještě kolovrátek neviděli. Nejkrásněji se s paní Marií Šťastnovou rozloučil malý Vašík, když se zeptal:"A babičko, přijdeš zase brzy?"