Online archiv

Trápí vás „cestovní kocovina“?

Věrnost patří k jedné ze základních křesťanských hodnot. Tedy těch hodnot, kterými se v poslední době často zaštiťujeme tváří v tvář nezvládnuté muslimské imigraci. Mít paralelní vztah, nebo dokonce dvě rodiny současně, a pobývat chvíli s jednou ženou a dětmi, a pak zase s druhou – to rozhodně není jen rodinný model muslimů. Můžeme se s ním setkat i u nás. Dokonce má i své mediálně známé tváře, například odsouzeného expolitika Ratha nebo zakladatele Nadace proti korupci Janečka. Jedna klientka mi v úvodu setkání oznámila: „Máme doma krabičku s prezervativy. Ty se ztrácejí a já vím jistě, že ne se mnou.“ „Dobrá, a co my s tím?“ ptám se. „Uspořádáme společné setkání – já, vy, on a vy mu dokážete, že je mi nevěrný.“ „A co bude pro vás přidaná hodnota?“ „On s tím skončí.“ Nezbývá než se otázat: „Tu jistotu odvozujete z čeho?“ Usvědčit z nevěry – to je intuitivní jednání řízené tím, co nám srdce velí. Při tušené nevěře je spontánní reakcí lidí bez ohledu na pohlaví zpravidla intenzivní špionáž a po potvrzení obav ataka na nevěrného partnera a následná konfrontace se zjištěnými fakty. Tento vzorec chování je tak univerzální a automatický, že asi nechybíme, když jej budeme považovat za evoluční adaptační mechanismus. O to více však překvapuje, že v praktickém poradenství se často setkáváme s případy, kdy odhalení nevěry vůbec nevede k ukončení mimomanželského vztahu, tedy žádná výhodná adaptace, ale naopak to bývá začátek vleklé bigamie. V lepším případě pak může podváděná manželka ustlat milence na gauči v obýváku, v horším případě to dopadne takto: „Ten rozhovor o nevěře jsem vyprovokovala já, protože jsem už o nich nějakou dobu věděla a myslela jsem si, že když na něho houknu: Vím o vás! Tak se zarazí a začne se omlouvat, že to všechno skončí. Bohužel místo toho jsem se dozvěděla, že už má pro mě vymyšlené bydlení…“ Ani v úvodním případě to nedopadlo o moc lépe. Žena to nakonec nevydržela a vyzradila muži, že o jeho nevěře ví. On též reagoval vcelku vzorově – oddechl si. Místo ukončení nevěry došlo k jejímu faktickému legalizování. Dřív, když o víkendu chtěl jet na výlet, žena řekla: „Počkej. Jak na kola? Vždyť jsme se domluvili, že tento týden jedeme k našim.“ „Ach jo.“ „Žádný ach jo. Víš to už dva měsíce.“ A on volá naštvané milence, že „jako sorry“. Po odhalení nevěry to vypadalo takto. On: „Jedu o víkendu na kola.“ Ona: „A bude tam taky ta pipina?“ On: „Ale Jani, nezačínej s tím zase. Vždyť už jsme si to řekli…“ Najednou jdou rodiče stranou, milenka jako by měla na muže stejná práva jako manželka, jinými slovy nevěra se začala přetvářet v jistý druh bigynie čili dvouženství. V podobných případech se ženě vyplácí, když dělá, že o ničem neví, protože dokud muž s milenkou „lezou kanály“, ona se může s manželem hrdě procházet po ulici.

Míváte po dovolené problém s návratem do práce?

NEJSME CHUDÍ PŘÍBUZNÍ! Podle loňského průzkumu Eurostatu jsou obyvatelé Česka nejméně ze všech zemí EU ohroženi chudobou. Celkově hrozí chudoba 24,4 % obyvatel evropských měst, v Česku je to jen 13,9 %. Nejohroženější jsou naopak Řekové (34,1 %), Bulhaři (30 %) a Belgičané (28,6 %).

Těšíte se na dovolenou, plánujete výlety a vymýšlíte zábavný program pro své děti či přátele? Děláte dobře! Holandští psychologové totiž zjistili, že pocit štěstí a spokojenosti ovlivňuje už samotné plánování dovolené – dokáže ho dokonce prodloužit o celých osm týdnů. Prokázala to studie s 1530 respondenty publikovaná v časopise Applied Research in Quality of Life. „Dovolená činí lidi šťastnějšími, ale stojí za tím těšení se na odpočinek a nová dobrodružství, stejně jako očekávaní prázdninových výletů,“ udává autor studie Jeroen Nawijn z Breda University of Applied Sciences v Nizozemí. Pocit štěstí spojený s těšením se a plánováním může být dokonce větší než radost ze samotné dovolené, kterou může pokazit třeba nepříznivé počasí, cestovatelské nevolnosti nebo hádky s partnerem. Tyhle okolnosti mnohdy dokážou snížit pocit vnitřní pohody, ale ten, kdo s pocitem štěstí už odjížděl, má alespoň něco k dobru. Výzkumníci zjistili, že pocit štěstí nesouvisí s délkou dovolené, takže navrhují, abychom si plánovali i v průběhu roku víc prodloužených víkendů a nejrůznějších výletů. Současně můžete zvýšit své štěstí tím, že budete o dovolené mluvit, a případně o ní diskutovat i v online světě,“ říká Nawijn. Pokud vás nebaví listování katalogy a srovnávání různých nabídek, můžete se obrátit i na profesionální agenturu cestovatelského poradenství a s jejími pracovníky si osobně nebo on-line povídat o tom, co byste chtěli vidět, co vás baví dělat, kde chcete o dovolené bydlet a kolik na to můžete věnovat peněz – sestaví vám dovolenou na míru.

Opakovaně čtu a slyším, jak přibývá psychických problémů a že antidepresiva jednoznačně vedou v prodejnosti léků. Naše psychické zdraví je méně imunní. Postrádá životu důležitý „vitamín“ – zájem a upřímnou pozornost ostatních. Ztratili jsme sounáležitost se svým společenstvím. Nikdo se nebojí plivat na chodník, všímavost se stala drzostí. Bojíme se být všímaví. Z vyspělé společnosti se stává skupina izolovaných jednotlivců. Skupina nám neposkytuje nic víc než zvědavé pohledy. Na rušných ulicích jsou instalovány kamery, aby policie mohla hlídat pořádek. Tisíce očí nás, procházejících občanů, už dávno nejsou tím nejlepším strážcem. Mladý muž vchází do ordinace svého lékaře, nechává v čekárně kabát. V čekárně je desítka lidí, přesto nikdo neviděl, kým byl kabát odcizen… Na ulici bylo za bílého dne přepadeno dítě tlupou starších dětí, zbito a okradeno o mobilní telefon. Kolem procházeli lidé, jakoby nic. Nikoho nenapadlo blíže se zajímat, co se to děje, dítěti pomoci nebo zavolat policii. Kolektivní starost o obecné hodnoty se rozpadá. Naše společnost je moderní. Ctí individualitu. Pečovat a starat se sám o sebe – to je dnes podmínka pro pocit bezpečí, pro přežití ve společnosti. Nikdo už dnes neupomene cizí dítě, že nemá házet papírek na zem apod. Bojíme se. Našich neznámých, anonymních individualit. Starost a zodpovědnost o bezpečnost jsme raději předali do rukou hrstky členů místních policejních jednotek. Nebudeme se vměšovat do něčeho, co se nás přímo netýká. Chybí nám pocit „moje společnost“. Člověk hledající v čekárně svůj pravděpodobně zcizený kabát, bude alespoň zajímavostí, která naruší jinak nudné a dlouhé čekání. Se zájmem zvedneme oči a tiše budeme sledovat, co se bude dít. Je to jako divadelní představení, a zadarmo. Najde svůj kabát, nebo nenajde? Nenašel a odešel. My, „diváci“, sklápíme oči zpět ke svým časopisům a mobilům, bezděčně se vracíme do čekající nudy. Představení skončilo. Nevidíme, necítíme, že zrovna před našima očima se událo něco, co by nás mělo zvednout ze židlí. Není tu něco špatně? Společnost, okolí se o mě nestará, nezajímá se. Má vůbec cenu směrem k nim vynakládat svou námahu, energii a čas? Proč vůbec? Kruh se uzavírá. Roste i náš nezájem. Jestliže společenské vazby nefungují, ztrácí se cit pro společnou zodpovědnost a my, v roli oběti, pak budeme tuto netečnou lhostejnost přihlížejících vždy emotivně vnímat jako souhlas s tím, co se nám právě děje. Tedy jako pocity ponížení, zneuznání a vyloučení ze skupiny. Potrestání. A to i přesto, že tato netečnost, kterou projevujeme v roli pozorovatele, vůbec nemusí znamenat, že souhlasíme s probíhajícím dějem, ale většinou jen máme strach zasáhnout nebo nemáme dostatek času, spěcháme, říkáme si – je tu spousta jiných lidí, kteří určitě něco udělají, uchlácholíme své svědomí a s klidem jdeme dál. Nezájem o nás, zvyšuje naši osobní nespokojenost. Rozkolísává naši psychickou rovnováhu. Zvyšuje i potřebu upozornit na sebe, dát o sobě vědět, vyjádřit svůj názor jinak. Můžeme to vnímat i jako obranu a trest jednotlivce vůči společnosti za její nezájem. Přitom k malým, postupným změnám stačí tak málo. Pozdravit souseda, a prohodit pár slov. Věnovat trošinku času těm, vedle kterých žijeme, aby se nám s nimi a vedle nich žilo lépe.

Je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, poznat lásku a mít přátele než být sám. Na tom bychom se nejspíš shodli všichni. Možná by většina lidí souhlasila i s tím, že je lepší mít práci než zůstat nezaměstnaný. Ale co kdybychom měli tolik peněz, že pracovat nemusíme? Budeme šťastnější, když budeme mít možnost věnovat se jen tomu, co nás opravdu baví?

Po stopách intelektuálky v bulváru

Tvrdí to terapeut a také autor řady úspěšných knih Hans Rath, jehož román A Bůh pravil: Musíme si promluvit se před nedávnem objevil na pultech českých knihkupectví. Příběh poněkud neobvyklého terapeutického vztahu, kde je klientem sám Bůh, otevírá témata lidské existence. A také pobaví a potěší.