Online archiv

Velmi populární oblastí „laické“ psychologie je typologie osobnosti a nejoblíbenějším nástrojem je přirovnání. Přirovnáváme lidi k lecčemu, nejčastěji k zvířatům. Uvažoval jsem, zda lze použít přirovnání i na jiné subjekty, třeba na organizace a firmy. Ke komu bych třeba přirovnal velké retailové dodavatele služeb, mobilní operátory apod.? Nejlépe k člověku, jedinci nějakého vyhraněného typu. A hned mne napadl zajímavý typ: deprivant s některými rysy psychopatické osobnosti podle profesora Koukolíka. Jak se takový deprivant chová? Jedním z rysů jeho chování je, že když o něco usiluje, pokud on sám něco potřebuje, dokáže se chovat velmi přátelsky. Je vstřícný a budí dojem ochoty ke spolupráci. Jakmile však deprivant dosáhl svého, jakmile jsou jeho potřeby saturovány, mění se jeho chování k okolí v chladné, odtažité. Je lhostejný k potřebám jiných, nezajímají ho ani očekávání ani práva lidí kolem něj. Dokonce, je-li o něco požádán, jsou-li na něj kladeny, byť oprávněné, požadavky, může být arogantní, nepřátelský až agresivní. Jeho postoje by se daly zjednodušeně vyjádřit slovy: „mám, co jsem chtěl, a teď mě neotravujte“. Potkal jsem se s řadou velkých poskytovatelů retailových služeb, kde jsem měl neodbytný pocit, že jejich jednání je velmi podobné chování takové narušené osobnosti. Když získávají klienta, řekli byste podle jednání obchodních zástupců a podle reklam, které slibují modré z nebe, že vás budou na rukou nosit. V této fázi to vždy vypadá, že pro váš spokojený život není nic lepšího, nežli používat právě tu jedinou mobilní síť, internetové připojení, odebírat elektřinu, plyn a kdoví co ještě. A dokud jen telefonujete (svítíte, … atd.) a platíte účty, je vše v pořádku. Situace se dramaticky změní v okamžiku, kdy něco potřebujete vyřešit, když vznikne problém. Posílají vás od čerta k ďáblu, všechno trvá dny a týdny, na všechno mají dlouhé lhůty (sami si je nastavili), nedostanete žádné kontakty na konkrétní lidi atd. Prostě je zřejmé, že vás chtějí odradit, odstrašit, znechutit a utahat. To proto, abyste nic nechtěli, aby nemuseli nic řešit a s něčím vám pomáhat. Jejich postoj se tedy dá vyjádřit stejnými slovy, která jsem použil výše: Máme, co jsme chtěli (platícího klienta), tak teď už nás s ničím neotravujte. Pro ilustraci se s vámi podělím o jednu osobní zkušenost. Jsem klientem T-Mobilu asi sedm let (jako firma u nich máme asi 100 tel. čísel). Nedávno mi přestal fungovat dotykový telefon, který jsem od TM koupil. Myslel jsem, že to bude úplně jednoduché: zajdu tam, oni mi na počkání (no dobře, tak za pár dnů) telefon opraví a spokojeně budu telefonovat dál. To, že mi nabídnou náhradní, jsem tak trochu samozřejmě předpokládal. A proč chodit ke kováříčkovi, když mohu ke kováři - sídlíme kousek od centrály TM, takže jsem zamířil rovnou tam. A teď už jen ve zkratce: Ve značkové prodejně mne přivítali oslovením: „No, tak co máte?“ A nabídli mi opravu do šedesáti (!) dnů. Moje námitky provázelo obracení očí v sloup a netrpělivé vzdychání obsluhy, na mou stížnost „vedoucí“ (jedna z dívek se jmenovkou Stáňa) reagovala stejně jako předchozí „týmobajlí“ dívka, v reklamacích jsem vše odříkal paní, která nehnula brvou, neprojevila pochopení ani si nic nepsala, a vrcholem byl dopis, který mi přišel jako reakce na mou stížnost, kde jsem byl ujištěn, že vše dělají podle platné legislativy, že je moje stížnost moc zajímá a že doufají, že budu dále spokojeným klientem T-Mobilu. Jinými slovy, můžu si říkat, co chci, oni si to budou dělat po svém, ať se mi to líbí, nebo ne.

Teroristické akce z počátku ledna výrazně zasáhly celou francouzskou společnost. Všem Francouzům (muslimům, černým i bílým) to vzalo dech a nevědí, co k tomu dodat. Francie je konzervativní, avšak velice tolerantní a přívětivou zemí. Většina muslimského obyvatelstva pochází ze severní Afriky, z bývalých francouzských kolonií. Z vlastní zkušenosti vím, že valná většina francouzkých muslimů je plně integrovaná ve společnosti. Politika země je antikomunitaristická, což znamená, že v běžném životě muslimové prakticky nikde netvoří uzavřenou skupinu. Každý mladý Francouz má alespoň jednoho muslimského kamaráda, neboť všichni procházejí stejným vzdělávacím systémem. Ve společnosti všichni muslimové mluví pouze francouzsky, a i když mají kořeny mimo evropský kontinent, hrdě se hlásí k francouzskému občanství a kultuře. Útoky z počátku ledna jsou obrovským šokem, ze kterého se bude multikulturní Francie jistě ještě dlouho vzpamatovávat. Naopak já jsem zděšen z českých nenávistných novinových titulků, z toho, co se píše na různých serverech a co v Česku slyším po hospodách.

Před čtyřiasedmdesáti lety vyšla poprvé publikace, v níž chtěl Erich Fromm vysvětlit demokratickému světu, jak je možné, že německá veřejnost, až na čestné výjimky, uvěřila Hitlerovi a stala se jeho nekritickou a oddanou služkou. V mnoha souvislostech je aktuální i dnes.

Ukázka z nové knihy Malcolma Gladwella

„V mém životě mě nejvíc ovlivnil rozvod, osobní zkušenost s tsunami a autismus mého syna Ángela,“ přiznává otevřeně v krátkém medailonku jedna z ambasadorek konference Všem ženám, Barbora Chuecos. To mě zaujalo mnohem víc než fakt, že je generální ředitelkou společnosti Mary Kay Czech Republic, neboť každý z šesti ambasadorů pracuje ve vrcholovém managementu. Proto jsem o rozhovor požádala právě ji.

„Ne, na žádnou nedělní procházku rozhodně nepůjdu. Cítím se tak hrozně unavená. Bolí mě celé tělo, a když si představím, že zítra budu muset zase do práce, vůbec nevím, jak to zvládnu,“ stěžuje si pětačtyřicetiletá Markéta. Manžel si rezignovaně povzdechne - tahle podivná únava, stálá nervozita a nenálada jeho ženy trvá už skoro půl roku. Téměř dva měsíce strávila v pracovní neschopnosti, vozil ji z vyšetření na vyšetření bez valného výsledku. S dcerou převzali už prakticky všechny práce spojené s provozem domácnosti, aby měla Markéta čas odpočívat. Jenže i když nic nedělá, odpočatá není. Má v sobě pořád takové divné vnitřní napětí a nespokojenost. „Vyber si nějaký film, nechceš?“ nabízí manžel a otevírá v rodinné filmotéce složku, kde má jeho žena uložené své oblíbené filmy. „Už jsem je viděla stokrát, těm vtipům se snad už ani nedá smát,“ říká bez zájmu. „Navíc mě zase rozbolela hlava. Asi si budu muset vzít prášek na spaní - kdoví, jestli vůbec usnu…“

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Denně se v práci setkávám s dětmi a rodiči, kteří potřebují pomoc. Většinou jsou důvodem problémy v učení nebo chování. Tohle osmileté děvčátko bylo ale jiné…

Meditace klidu, meditace vhledu, meditace v chůzi, transcendentální meditace, mantry, vizualizace, Osho, zazen... Je to všechno skutečně tak skvělé, jak slibují reklamní letáky meditačních kurzů, a někdy i seriózní publikace? Nemohou nám tyto exotické metody spíše ublížit? A pokud ano, jakým způsobem?