Online archiv

Genderové či feministické organizace ani jednotlivé ženy podle mých zkušeností neusilují nijak vědomě či cíleně o netradiční formy soužití. To, že existují alternativy tradiční rodiny a že jsou častější než v minulosti, souvisí s tím, jak se česká, respektive západní společnost jako celek vyvíjí a role žen i mužů se mění. Ženy jsou celkově emancipovanější, vzdělanější a logicky tak aspirují na odpovídající profesní uplatnění, které jejich nezávislost dále podporuje, a to zejména v ekonomické rovině. Ženy, které jsou takto nezávislé, vstupují do partnerských vztahů s jinými očekáváními než generace jejich matek či babiček. Od vztahu primárně neočekávají ekonomické zajištění, zpravidla již neodvozují svůj status od statusu manžela či partnera. Vztah také nepotřebují legitimizovat před svým okolím svatbou, a vzhledem k tomu, že česká společnost je převážně ateistická, není zde nijak silný tlak na sezdávání partnerství. Další rozvolňování tradičních modelů soužití je možné a je i žádoucí v tom smyslu, že lidé, ať už ženy, či muži, budou svobodnější a méně svázaní předsudky a stereotypy ve svých životních volbách. Nebezpečí zejména pro ženy může ale spočívat v ekonomických důsledcích zániků partnerství, ať už jde o rozvody, či rozchody. Ženy jsou častěji v roli samoživitelek, velmi častým problémem je neplacení výživného ze strany otců. I zde ovšem platí, že žena, která byla v partnerství či manželství emancipovaná, měla svůj vlastní příjem, ale i okruh svých přátel a prostor pro svůj osobní život, zájmy či koníčky, se s rozpadem manželství či partnerství i případnými ekonomickými důsledky vyrovnává lépe, než ta, která svůj život podřídila výhradně péči o partnera a děti. Mnoho párů s dětmi, které se rozejdou, se i po oddělení nadále často setkává. Pokud ještě nemají nové partnery, kvůli dětem a také částečně kvůli sobě se navštěvují, nebo spolu dokonce jezdí na dovolenou. Znamená to další důkaz, že vztahy jsou prostupné, nemají již pevné kontury a rozpíjejí se do mnoha forem.

Vnitřní motivy, proč lidé žijí „spolu, i když zvlášť“, vysvětlují jako svoji volbu. Mezi vnitřní motivy řadíme pocity nejistoty ve vztahu anebo obavu se vázat, dočasné upřednostnění kariéry nebo studia a potřebu autonomie. Pokud partneři zmiňují vnější motivy, jedná se většinou o případ, kdy jeden nebo oba partneři mají menší děti a nechtějí se sestěhovat právě kvůli nim. Další model představují starší páry, které to nechtějí z důvodu emočních vazeb ke svému bydlišti, svému předchozímu, zesnulému partnerovi a ke svým rodinám. Třetím důvodem jsou specifi cké pracovní pozice nebo studijní závazky, které drží pár nedobrovolně ve dvou domácnostech. V rámci dostupné literatury se ale objevuje otázka, co vlastně tento model vztahu znamená z hlediska společenského vývoje. Zda se jedná o novou formu partnerství, kde lidé mohou zároveň být i nebýt spolu, respektive být v partnerství a zároveň si uchovat vysokou míru autonomie. Nebo zda jde pouze o jednu fázi vztahu, která předchází nesezdanému soužití, manželství nebo rozpadu vztahu. Z hlediska socioekonomického statusu volí tuto formu spíše skupiny s vyšším vzděláním a profesním zařazením bez ohledu na věk. Podle výzkumu v americké populaci bylo mezi nimi téměř dvakrát více vysokoškoláků než u párů sdílejících jednu domácnost. Shodné zjištění přináší srovnávací studie tří západoevropských a čtyř postkomunistických zemí, kde mingles mají opět výrazně častěji vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání než singles nebo kohabitující a manželské páry. Intimní vztahy, kdy partneři nežijí ve společné domácnosti, patří k nejméně prozkoumaným formám soužití. Autoři a autorky zabývající se vztahy v pozdně moderních společnostech mluví o individualizaci životních drah v důsledku snižování významu tradice a rozvolňování rodinných vazeb. Snižuje se stabilita manželství, téměř polovina dětí se dnes rodí do nesezdaných partnerství. Zdá se tedy, že vnímání partnerského soužití se mění a posouvá k větší diverzitě jeho forem. Na druhou stranu výzkumy zaměřené na postoje říkají, že nukleární rodina stále zůstává normou a potvrzuje se to i v našem výzkumu. Současní lidé si tedy přejí žít v partnerských svazcích, ale zároveň usilují o větší autonomii a nezávislost. Potřebují mít pocit, že do partnerství vstupují a zůstávají v něm dobrovolně, a že jim tyto vztahy umožňují zůstat autentickými. Vztahy „spolu, i když zvlášť“ sice poskytují vysokou míru autonomie a zároveň zajišťují větší či menší míru intimity a citové opory, nemyslím si ale, že by se v následujících letech staly součástí mainstreamu, jako se před lety stalo nesezdané soužití.

Nové podoby partnerství

Psychologové a manželé Pavel a Tatjana Kopřivovi jsou spoluautory konceptu Respektovat a být respektován. Jak ze svého pohledu vidí úlohu odměn ve výchově?

1. díl

Rozhovor s Ludmilou Čírtkovou o kriminalitě bílých límečků a mladistvých

Ekonom Tomáš Sedláček tvrdí, že brzy nastane doba, kdy budeme chodit z virtuálního do reálného světa asi tak, jako dnes chodíme do lesa. Souhlasíte?

díky za váš časopis

Moc děkuji za úžasně inspirativní rozhovor s Radvanem Bahbouhem, kterého považuji za jednoho z nejvzdělanějších a nejzajímavějších českých psychologů. Jen víc takových (lidí i článků).