Pohledem socioložky

Vnitřní motivy, proč lidé žijí „spolu, i když zvlášť“, vysvětlují jako svoji volbu. Mezi vnitřní motivy řadíme pocity nejistoty ve vztahu anebo obavu se vázat, dočasné upřednostnění kariéry nebo studia a potřebu autonomie. Pokud partneři zmiňují vnější motivy, jedná se většinou o případ, kdy jeden nebo oba partneři mají menší děti a nechtějí se sestěhovat právě kvůli nim. Další model představují starší páry, které to nechtějí z důvodu emočních vazeb ke svému bydlišti, svému předchozímu, zesnulému partnerovi a ke svým rodinám. Třetím důvodem jsou specifi cké pracovní pozice nebo studijní závazky, které drží pár nedobrovolně ve dvou domácnostech. V rámci dostupné literatury se ale objevuje otázka, co vlastně tento model vztahu znamená z hlediska společenského vývoje. Zda se jedná o novou formu partnerství, kde lidé mohou zároveň být i nebýt spolu, respektive být v partnerství a zároveň si uchovat vysokou míru autonomie. Nebo zda jde pouze o jednu fázi vztahu, která předchází nesezdanému soužití, manželství nebo rozpadu vztahu. Z hlediska socioekonomického statusu volí tuto formu spíše skupiny s vyšším vzděláním a profesním zařazením bez ohledu na věk. Podle výzkumu v americké populaci bylo mezi nimi téměř dvakrát více vysokoškoláků než u párů sdílejících jednu domácnost. Shodné zjištění přináší srovnávací studie tří západoevropských a čtyř postkomunistických zemí, kde mingles mají opět výrazně častěji vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání než singles nebo kohabitující a manželské páry. Intimní vztahy, kdy partneři nežijí ve společné domácnosti, patří k nejméně prozkoumaným formám soužití. Autoři a autorky zabývající se vztahy v pozdně moderních společnostech mluví o individualizaci životních drah v důsledku snižování významu tradice a rozvolňování rodinných vazeb. Snižuje se stabilita manželství, téměř polovina dětí se dnes rodí do nesezdaných partnerství. Zdá se tedy, že vnímání partnerského soužití se mění a posouvá k větší diverzitě jeho forem. Na druhou stranu výzkumy zaměřené na postoje říkají, že nukleární rodina stále zůstává normou a potvrzuje se to i v našem výzkumu. Současní lidé si tedy přejí žít v partnerských svazcích, ale zároveň usilují o větší autonomii a nezávislost. Potřebují mít pocit, že do partnerství vstupují a zůstávají v něm dobrovolně, a že jim tyto vztahy umožňují zůstat autentickými. Vztahy „spolu, i když zvlášť“ sice poskytují vysokou míru autonomie a zároveň zajišťují větší či menší míru intimity a citové opory, nemyslím si ale, že by se v následujících letech staly součástí mainstreamu, jako se před lety stalo nesezdané soužití.