Online archiv

SYNDROM NEVIDITELNÉ KONZERVY

Ukázka z knihy

Taková je prvotina norské autorky Kjersti A. Skomsvoldové, kterou pod názvem Čím jdu rychleji, tím jsem menší vydalo pražské nakladatelství Argo. Hrdinkou příběhu je žena, která čte nekrology. Autorka byla hostem letošního knižního veletrhu v Praze a představila na něm českou podobu své knihy.

Jaké trendy ve vzdělávání převládají? Co upřednostňují lidé na jednotlivých pozicích? Pomáhá vzdělávání k motivaci pracovníků? Odpovědi jsme hledali s generálním ředitelem poradenské a servisní společnosti Everesta Radomilem Bábkem.

Magda Kümmelová tvrdí, že sklony pomáhat druhým měla „odjakživa“. Na novou profesní cestu ji však nasměrovala až zkušenost s nemocí maminky. Lékaři ji chtěli poslat do léčebny dlouhodobě nemocných, což paní Magda nechtěla dopustit. Nakonec se dozvěděla o možnosti péče hospice v Prachaticích, kde s maminkou strávila poslední chvíle. Od té doby se stará o těžce nemocné pacienty v tomto hospici a snaží se, aby se i ostatní dozvěděli o této možnosti. V hospici se totiž nevyléčitelně nemocným i jejich rodinám dostává kompletní zdravotní, sociální i spirituální péče v láskyplném a velmi příjemném prostředí. Paní Magda začala v prachatickém Hospici sv. Jana pracovat nejprve jako dobrovolník, postupem času přebírala roli jakéhosi „laického psychologa“ pro těžce nemocné, jejich rodiny a také pro pozůstalé. „Rozhodla jsem se získat kvalifikaci v tom, co jsem již dělala. Díky mému osvědčení může nyní hospic oficiálně prezentovat a nabízet tyto služby,“ říká Magda Kümmelová. Jejích služeb mohou využívat všichni i ti, kterým někdo blízký umírá nebo již zemřel i jinde než v hospici. „Díky kurzu jsem načerpala další zkušenosti a znalosti. Mohu teď pozůstalým poskytovat odbornou pomoc i kvalifikované rady, například částečně i z oblasti pohřebního a hřbitovního práva či občanského zákoníku,“ říká paní Magda, která mimo jiné provozuje také web hospicpt-zivyweb.webnode.cz, kde se věnuje těmto důležitým, u nás bohužel stále opomíjeným tématům. Paní Kümmelová vynakládá značné úsilí, aby se veřejnost o poskytování služeb pozůstalým dozvěděla a tyto služby se tak staly běžnou součástí péče jako v zahraničí. „Zařazení této profese do Národní soustavy kvalifikací byl podle mě skvělý nápad, protože jsem přesvědčená, že je to užitečná věc. Nejen kvůli pozůstalým, kteří bývají bezradní, ale i kvůli novým pracovním příležitostem v tomto oboru.“ Jedním z členů hodnotící komise při zkouškách v oboru poradenství pro pozůstalé je zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj Tomáš Kotrlý. Jak říká, zkoušky průvodců a utěšitelů v zármutku nejsou pro každého, jedná se o praktickou nápomoc plnou emocí a bývá velmi náročná na zvládání nečekaných krizových situací. „Absolventi musí umět upravit zesnulého, řídit vzpomínkové obřady, vyřizovat kondolenci i obratně komunikovat s pohřebními službami, krematorii a správci hřbitovů.“ Zajímavostí je, že největší zájem o složení kvalifikačních zkoušek mají ženy středního věku. Tomáš Kotrlý vidí největší přínos zkoušek nejen v nabytých znalostech a ověřených dovednostech, ale i v posilování veřejné kontroly nad hodnotami posledních věcí člověka. „Je to velmi přínosné pro celý obor, protože se z absolventů zkoušek stal kolektiv kriticky smýšlejících lidí se stejným zájmem a na jeho základě vytvořili jakýsi cech, který poskytuje poradenství pro pozůstalé se znakem kvality. Účastníci se občansky sdružují i po skončení zkoušek a chtějí nadále spolupracovat,“ uzavírá.

Kdo s čím zachází, tím také schází. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tato a jiná přísloví našich prapředků vzbuzují příslib či naději, že spravedlnost, pořádek a řád někde tam venku, nezávisle na nás, existují. Můžeme se však skutečně spoléhat na spravedlnost „z vyšší moci“, nebo se jedná jen o příběh vítězství dobra nad zlem končící v okamžiku, kdy zavíráme knihu pohádek a odkládáme na noční stolek své růžové brýle? Potřebou věřit, že svět je spravedlivý a že každý dostává, co zasluhuje, se zabýval v 60. letech minulého století americký psycholog Melvin J. Lerner. Tento fenomén nazval vírou ve spravedlivý svět. Ten podle Lernera souvisí s uvědomováním si vlastní zranitelnosti. Abychom ji co nejvíce chránili, věříme, že za dobré konání, píli či poctivost sklidíme dříve nebo později úspěch a uznání. Prostě něco, co naši píli vykompenzuje a co v nás posílí pocit bezpečí a stability, protože dokážeme odhadnout, jak se svět zachová, zachováme-li se my určitým způsobem. Tato představa spravedlnosti může mít původ v našem dětství. Jako malí jsme překročili zákaz nebo nedbali varování a sáhli jsme na rozpálenou plotnu, přivřeli si prsty do deštníku, ztratili klíče z rozepnuté kapsy nebo si nešetrným zacházením rozbili hračku. A nadto jsme ještě dostali na zadek se slovy: „Vidíš, já jsem ti to říkal“ nebo „Dobře ti tak, když neumíš poslouchat“. Tehdy a ještě mnohokrát poté jsme se ujistili, že není radno provádět věci, které se dělat nemají: zavánějí trestem, ztrátou náklonnosti milovaných osob, úbytkem sladkostí… V okamžiku, kdy se naučíme oddálit bezprostřední uspokojení našich potřeb (např. si z vlastní vůle dopřejeme čokoládu až poté, co dopíšeme domácí úkol), uzavřeme jakousi vnitřní dohodu. Na jejím základě pak předpokládáme, že budeme-li jednat podle vnějších očekávání, naše jednání bude odměněno. Tato víra nám pomáhá setrvat u cílů, u nichž se pozitivní výsledek dostaví až po delší době. Pokud bychom jí nedisponovali, podle Lernera by dosahování dlouhodobých cílů bylo mnohem obtížnější -jednali bychom spíše impulzivně a zbrkle než uvážlivě a promyšleně.