Online archiv

Koktavost postihuje kolem 4 % dětí a 1 % procento dospělých. Velká většina z nich vnímá poruchu řeči jako svůj společenský handicap. Mnozí se vyhýbají konverzaci, dokonce rezignují na vyšší vzdělání, strach z komunikace může vyvrcholit sociální fobií.

Somatoformní poruchy:

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Když cokoli vyprávíme druhým lidem, dáváme událostem dějovou linii - něco zdůrazníme, jiné potlačíme, v určitém světle ukazujeme i sami sebe. Pro kvalitu našeho života je klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, jež spočívá především v komunikaci. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně, ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv. „Má mě rád, nebo ne?“ ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, jíž by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, avšak ti, oslovováni stále stejným způsobem, se chovají zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Zeptali jsme se Martina Hollého:

V čísle 5/2014 jsme se zmínili o využití tzv. bdělého snění (lucid dreaming) v terapii nočních můr (Jak vyléčit noční můry, D. Kamarádová a kol.). Jedná se o stav, kdy si uvědomujeme své sny a jsme schopni určovat jejich obsah. Jaká je však biologická podstata bdělého snění a lze je navodit i jinak než tréninkem při psychoterapii? Stav je do jisté míry podobný popsané pseudoinsomnii - tedy mozek současně spí i „je vzhůru“. Projevuje se to intruzemi „bdělých“ gama vln do spánkových vln delta v oblasti čelních a spánkových laloků. V bdělém stavu je činnost těchto dvou oblastí synchronizovaná a spojuje naše myšlenky, pocity, vzpomínky a volní procesy v jeden vědomý celek (gama vlny). Naopak v REM spánku, kdy se nám zdají sny, je činnost předních a spánkových laloků za normálních okolností rozpojená (vyskytují se pouze vlny delta), a proto si své sny neuvědomujeme ani je nemůžeme ovládat. Vyskytnou-li se však během spánku v těchto oblastech kromě typických vln delta také intruze gama vln o frekvenci 40 Hz, činnost laloků se opět synchronizuje a my sníme i bdíme současně. Experimenty s transkraniální elektrickou stimulací o frekvenci 40 Hz se vědcům na univerzitě ve Frankfurtu podařilo u dobrovolníků stav bdělého snění navodit: jedná se svým způsobem o obrácený postup transkraniální stimulace za účelem potlačení pseudoinsomnie a současně slibný směr výzkumu biologické léčby PTSD a jiných stavů spojených s nočními můrami.

Nové objevy v oblasti poruch spánku

Finanční historie je plná příkladů lidí, kteří šlápli na plyn ve chvíli, kdy měli brzdit. Je to důsledek toho, že přeceňujeme akčnost a odvahu extravetů a nedoceňujeme sílu těch, kteří jsou schopni se v klidu zamyslet, říká Susan Cainová, autorka knihy Ticho.

Čechokanaďan Paul prožil víc než polovinu života v Torontu a po 35 letech se vrátil do Prahy. Je tu doma - i není. Polka Agnieszka žije v Česku 20 let a stále se cítí rozpolcená, na půli cesty mezi svým Krakovem a Prahou. Jak oba vidí každodenní život v Česku?

Jak smysly přispívají ke vnímání fenoménu domova? Tak se hezky uvelebme, udělejme si dobrý lapsang souchong, cibetkovou kávu nebo grog, obklopme se něčím k zakousnutí (však ona se snad naše dietoložka pro jednou nezblázní) a pusťme se do toho.

Stojím v malé místnosti věnované jedné části neurotréninku - mozkostřelbě. Na hlavě nezbytnou čelenku se senzory na snímání mozkových vln. V ruce pistoli, před sebou terč. „Mentální trenér“ mě stručně instruuje - silou myšlenky zaměřit pokud možno na střed terče a vystřelit (vše se odehrává jen v hlavě, rekvizita v ruce má nejspíš sloužit k vyšší motivaci - na mě moc nezabírá). Pak zkusit co nejrychleji navodit stav psychického uvolnění, který „odblokuje spoušť“, znovu zamířit a vystřelit. Mladý muž s vizitkou „mentální trenér“ má na sobě bílý, pečlivě naškrobený a nažehlený plášť, což automaticky asociuje oslovení „pane doktore“, byť tento titul na vizitce rozhodně nemá. Prostě vědecká metoda a odborná autorita, žádná laciná legrácka, říkám si v duchu a myslím na to, že mnozí skuteční lékaři se ve svých ordinacích spíš snaží o méně formální oblečení, aby nezvyšovali psychologický odstup od pacientů a navázali s nimi užší kontakt. Věřila bych, že si leckterý střelec s chutí představí místo terče tvář svého šéfa nebo tchyně a že to může být poměrně osvěžující psychohygienická technika. Míjím terč a upřímně přiznávám, že mě to nebaví. Pro mozkostřelbu evidentně nejsem ta pravá cílová skupina. Nemohu se zbavit dojmu, že je to poněkud nákladnější mentální hračka pro ambiciózní, movitější muže, kteří nezažili povinnou vojenskou službu. Ani na mindballu, „unikátním švédském přístroji, který funguje na principu EEG biofeedback“ nakonec neboduji. Dle informací na webu společnosti Commservis slouží „k tréninku koncentrace a je také výborným doplňkem společenských a firemních programů“ -verze, kterou hrajeme s mentálním trenérem je pro dva účastníky, kteří proti sobě posouvají kuličku po dráze, opět silou své uvolněně koncentrované mysli. „Jestlipak je trenér proškolený, aby klienta nechal chvíli vyhrávat?“ ptám se sama sebe při pohledu na pohybující se kuličku. Nakonec se zeptám nahlas. „Zpočátku pozornost těká, snažím se člověku dát čas, aby se uvolnil, aby to viděl na grafu. Je demotivující, abych ho hned porazil, to by trénink nebyl efektivní,“ říká otevřeně pracovník tréninkového centra Inner Winner Intitutu Jiřího Vokáče Čmolíka

Občas rádi přistoupíme na romantickou hru se srdíčky: tu srdce překypuje láskou, hřeje nás u něj vlídné slovo a jindy plane vášní. Ale ve skutečnosti víme, že tím pravým sídlem emocí i ostatních mentálních procesů je mozek. A že ho můžeme rozvíjet, a tím osobnostně růst.