Online archiv

Rýžové terasy pokrývající dlouhá horská úbočí, sněhobílé pláže, korálové moře a tropické slunce. Ale i neutichající ruch, všudypřítomné troubení, horko, zápach a odpadky hlavního města Manily. I takové jsou Filipíny.

Kdyby dnešek byl vaším posledním dnem, odcházeli byste bez výčitek? Kniha „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“ začala nejdřív jako blog a hned po knižním vydání se stala světovým bestsellerem. Bronnie Wareová v ní uspořádala své několikaleté zkušenosti z pečovatelské služby, které nám mohou pomoci zaměřit se na to, jak můžeme od života získat co nejvíc právě teď. Poté, co Australanka Bronnie Wareová vyměnila kariéru v bance za paliativní péči, zjistila, že téměř každý člověk, o nějž se starala několik týdnů před smrtí, litoval přinejmenším jedné z následujících pěti věcí: 1. Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých. 2. Kéž bych tolik nepracoval. 3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city. 4. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli. 5. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější. Autorka provází čtenáře jednotlivými příběhy lítosti a nechává je zahlédnout důsledky, ke kterým nečinnost může vést. Zároveň ukazuje, jak obrovský smysl má nalezení sil a odvahy ke změně. Kniha tak zapůsobí jako hluboký nádech čerstvého vzduchu.

Vydlabávání dýní a pečení cukrových lebek k nám přece jen nepatří. A oslavy na hřbitově s příbuznými asi také ne. Přesto je asi dobré a zdravé alespoň jednou za rok zavzpomínat na ty, kdo nás na cestě životem předešli. Jak vlastně můžeme v dnešní době na své blízké vzpomínat?

Posouvání hranice, oddalování určitých životních kroků i zrychlování v jiných oblastech našeho života souvisí do značné míry s tím, jak se mění vztah lidí k času. Počátky této změny můžeme vystopovat na začátku 20. století, kdy se náš život definitivně přestal řídit rytmem čtyř ročních období. Filozof a futurolog Alvin Toffl er ono zrychlování životního tempa krásně popsal v knížce Šok z budoucnosti (česky vyšlo v roce 1992). Vidí ho jako jeden z hlavních trendů současného života. Projevuje se například tím, že umělecký směr vydrží na výsluní mnohem kratší dobu než dříve. Zažité pravdy, poučení, stereotypy, které se předávaly z generace na generaci, dneska prakticky nemají cenu. Dnes člověk stíhá více věcí také proto, že mu to umožňují komunikační prostředky - mobily, internet. Co by dřív dělal celý den, dneska stihne za hodinu. Erich Fromm už v 60. let minulého století uvažoval o tom, jak začalo být pro člověka důležité ušetřit čas. Čas začal mít hodnotu. Jakmile čas opravdu ušetří, štve se dál, aby ušetřil ještě víc času, až nakonec zcela uštvaný padne. Člověk postupně ztratil pojem cíle, respektive zaměnil prostředek za cíl. Přitom časové úspory nakonec vůbec nevedou k tomu, abychom ušetřený čas využili ve svůj prospěch. Neustále se vynořují další a další činnosti, které je třeba stihnout. Cíleně však vznikají i aktivity zpomalující, brzdící. Kolik lidí se dnes například musí učit dříve tak samozřejmou záležitost, jako je odpočinek a relaxace. Anebo hnutí slow food, které místo rychlovek zhltnutých na stojáka propaguje pečlivou přípravu domácího, zdravého jídla včetně jeho vychutnání v příjemné společnosti. Z tohoto trendu vychází i obliba nejrůznějších televizních pořadů o vaření, ukazujících, že existuje i jiný způsob přípravy jídel než minutky a polotovary z mikrovlnky. Z podobného soudku jsou i akce nabádající, abychom se naučili znovu chodit pěšky a nestalo se nám, že životem jen profrčíme a nakonec zjistíme, že si z těch let, které máme za sebou, vlastně pořádně nic nepamatujeme.

V posledních letech nenápadně postupuje trend posouvání hranic. Začíná doslova od kolébky: nespěchá se s odkládáním plenek ani dudlíků, odsouvá se zahájení školní docházky. Pak odkládáme ukončení studia, začátek pracovní kariéry, svatbu i založení rodiny. Nastává doba lenivá?

10. část Různé fáze vztahu před nás staví nové úkoly Láska se připodobňuje k ohni. U ohně je dobré nešetřit na papíru a dřevě a zároveň není dobré do něj moc šťourat a pořád nějak přeskupovat větve.

Taky miluješ modrou? To je další důkaz, že patříme k sobě! Anebo ne? Napoví takové „maličkosti“ jako oblíbená barva něco o budoucí partnerské shodě?

Rozhovor s autorem známé Přemyslovské epopeje „Mnoho lidí je frustrováno tím, že nemohou dosáhnout toho, po čem touží. Je to daň za ideál rovnosti. Ve středověku ale byly touhy lidí skromné,“ míní Vlastimil Vondruška, historik a jeden z nejprodávanějších současných českých spisovatelů.

Je 24 let, které uplynuly od sametové revoluce, psychologicky dost dlouhá doba na to, aby se změnil většinový pohled na minulý režim?