Vážená redakce, se zájmem čtu vaše články a vždy tam najdu něco zajímavého a pro mne nového. V minulém čísle jste psali o jedné části egoismu, o pokrytectví. I já bych vám rád nabídl svůj pohled. Dlouhodobě se zabývám sebeobrannými „vrstvami“, které si lidé vytvářejí, aby nemuseli být sami sebou. Odmítají sebepřijetí, i když tím riskují vážné psychosomatické onemocnění. Charakterizoval bych sedm takových „vrstev“:
Během uplynulých desetiletí jsme zažili výrazné posuny v genderových standardech čili v normách očekávaného chování mužů a žen. Je možné, že se v budoucnu rozdíly úplně rozpustí a zmizí? Nebo spíš existuje určitá hranice a dá se čekat, že se nějaké genderové rozdíly udrží trvale?
Psychoterapeut nevystačí se základními znalostmi, jimiž ho vybaví vysokoškolské studium. Musí se vzdělávat dál, absolvuje sebezkušenostní výcviky, kurzy zaměřené na konkrétní terapeutické metody, supervize. Ve velké míře tu zažívá přijetí, otevřenost, bezpečí – nemůže být takové prostředí svým způsobem návykové?