Online archiv

Poruchy spánku, noční můry, návaly hněvu, problémy s koncentrací – s podobnými příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP) se setkáváme snad v každém americkém filmu, jehož hrdinou je válečný veterán či vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí. Statistiky uvádějí, že touto poruchou trpí až 20 % amerických vojáků, zatímco například Britové udávají 2–3 %, příslušníci kontingentů jiných zemí jsou na tom velmi podobně a Libanonci, kteří trpí mnoho let v podmínkách občanské války, dokonce v průzkumu nevykazovali symptomy prakticky vůbec. Je dokonce možné, že mezi americkými vojáky může být rozšíření posttraumatické stresové poruchy ještě hojnější. Profesorka antropologie Sarah Hautzingerová z Colorado Colledge a Jean Scandlynová, profesorka zdravotních a behaviorálních věd a antropologie na University of Colorado v Denveru totiž zjistily, že manželky amerických vojáků získávají antidepresiva a dávají je manželům, kteří chorobou trpí, nepřejí si však poškodit svou kariéru přiznáním problému. Na základě pětiletého etnografického výzkumu mezi vojáky a válečnými veterány vydaly zmíněné vědkyně nedávno knihu Beyond Post-Traumatic Stress: Homefront Struggles with the Wars on Terror (Za hranice posttraumatického stresu: Boje na domácí frontě válek proti teroru), v níž konstatují, že mezi americkými válečnými veterány se tato porucha vyskytuje častěji než kdekoliv jinde na světě a stala se „kulturním fenoménem“. Autorky spolu se studenty zjistily, že vojenský personál, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, trpí nejčastěji právě touto chorobou, nikoliv traumatickým poškozením mozku či depresí, jak se odborníci dříve domnívali. (Dodejme, že deprese se mohou druhotně v souvislosti s PTSP objevit také.) Obě vědkyně doporučují klást větší důraz na reintegraci veteránů do komunit, což by mohlo zlepšit jejich duševní zdraví. A zároveň vyslovují hypotézu, že tato diagnóza nemusí nutně být mezikulturně aplikovatelná.

Nesměle natáhla svoji vrásčitou ruku a dotkla se bělavé zářící plochy. Zastudila ji. Ucukla, jako by ji to překvapilo. Podívala se na svůj prst, na kterém se drobounké krystalky ledu rychle slily do jediné kapky. Další překvapení. Co to je? „Pojď, půjdeme si lehnout,“ přiblížil se odkudsi starý muž v županu, „vždyť je ještě noc.“ Otočila se za jeho hlasem a usmála se na něho. Nevěděla, kdo to je, ale cítila se bezpečně. Nevěděla, že po jeho boku prožila bezmála šedesát let. Nevěděla, že mu porodila dvě dcery a syna. Nevěděla, že už je dávno babičkou a prababičkou. „Sníh,“ ukázala směrem k zavřené ledničce, jako by si najednou vzpomněla. A pak se pokorně nechala odvést a uložit, aniž by tušila, kde je… (Příběh pacientky)

Může být alkohol obsažený v toaletní vodě či dezinfekci nebezpečný pro závislého člověka, který abstinuje? Ponechme stranou představu, že dotyčný vypije kolínskou. Otázka totiž zní: Může probudit závislost alkohol vstřebávaný kůží?

Myšlení lidí z doby kamenné možná podceňujeme

Jak motivovat, vést, odměňovat a trestat v době, která na jedné straně klade větší důraz na práva než na povinnosti a na druhé požaduje maximální výkon? Metoda „cukr a bič“ se už přežila, nefunguje, slýcháme. Přesto ji stále používáme – problém je hlavně v tom, že špatně.

Snad každý se někdy dostal do trapné situace, kdy si nemohl vzpomenout na něčí jméno. Anebo se vám někdo představí, a vy vzápětí nevíte, jak se jmenuje. Co v takových situacích dělat? Oslovovat dotyčného celý večer jen „kolego“ není nejšťastnější řešení…

Těžký úraz hlavy Michaela Schumachera vzbudil vlnu zájmu nejen o jeho osobu a zdraví, ale i o význam umělého spánku, v němž byl udržován více než měsíc. Co se děje s lidským mozkem během dlouhého řízeného útlumu, jsme se zeptali primáře neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce Miroslava Kaliny.

Za okny zašedlá sněhová pokrývka, obloha setrvale zatažená, naděje na jarní vylepšení ještě poměrně vzdálená. Balíme a vyrážíme za sluncem a teplem! Letenky máme do Muscatu, hlavního města ománského sultanátu, blahobytné země bez okázalého předvádění luxusu.

Prostor a věci, kterými se obklopujeme, ovlivňují náš život více, než si připouštíme. Kvalita bydlení značně působí na lidskou psychiku a celkovou životní pohodu. Je prokázáno, že elementy, jakými jsou světlo, barvy, zvuky, materiály či vzduch v místnosti, ovlivňují naše pocity a náladu.

Synonymem k pokrytectví je licoměrnost, přetvářka, neupřímnost, všechno vlastnosti výrazně negativní. V tomto smyslu je pokrytectví chápáno už v Bibli, ať už ve starozákonní Knize žalmů, především ale v Novém zákoně. V evangeliu podle Matouše se dozvídáme, že Ježíš odsuzoval nejen skrývání zlých úmyslů, ale i falešnou, přehnaně vyjadřovanou zbožnost, která ve skutečnosti nebyla pravou vírou v Boha. V řadě jazyků pochází výraz pro pokrytce z řeckého hupokrites (nebo též hypokrites), což označovalo herce. (Anglicky a francouzsky je pokrytec hypocrite, španělsky hipócrita, italsky ipocrita, později tento základ zvolila i srbština, ač původní slovanské označení takového člověka bylo licoměrník, resp. licemer, lecemjer, lecemiernik.) Ovšem hypokrites, herec, bylo slovo původně eticky naprosto neutrální. Ale skutečnost, že herec během přestavení mění kostýmy a masky, se časem stala symbolem přetvářky. A český pokrytec je tím, kdo „se pokrývá přetvářkou“.

„Prosím, nabídněte si. Ale dnes se mi ta bábovka nepovedla. Je trošku tmavší, než má být, a taky se mi dobře nevyklopila. No, snad se to dá vůbec jíst…“

Co jsou zač lidé, kteří něco předstírají? Najdeme u nich společné charakterové rysy? V čem se od sebe při předstírání liší?