Online archiv

Klid a mír začíná ve mně… Ihaleakala Hew Len, psycholog a šaman

22 způsobů, jak zvítězit nad závislostí na internetové pornografii (svépomocný manuál)

Zajímá vás recept na dlouhý, zdravý a šťastný život? Odborníci zabývající se dlouhověkostí se vypravili do oblastí, kde lidé žijí aktivně až do stovky, aby prozkoumali jejich životní podmínky.

Mít hodně testosteronu je pojem sám o sobě. Co si pod tím představujeme? Vypracovanou hruď a široká ramena? Hluboký hlas? Obličej s ostře řezanými rysy a výraznou bradou? K žádné ráně nemít daleko a riskovat za všech okolností? Každou noc uléhat s jinou kráskou? To zdaleka není všechno.

Občanské sdružení P(l)uto zahájilo loni zajímavý projekt na podporu sociálního začlenění handicapovaných občanů. Vytvořilo síť chráněných dílen a dalších zařízení pro klienty odkázané na sociální pomoc a nabídlo jim vyplnit volný čas zajímavou tvůrčí aktivitou - šitím. „Zárodek této myšlenky vznikl už velmi dávno, ještě když jsem pracovala jako psycholožka v Domově sociálních služeb a zařízení pro seniory Kaštiel ve Stupavě. Klienti měli k dispozici kreativní dílnu. Vzpomněla jsem si tam, kolik času jsem v dětství strávila s maminkou mezi látkami. Máme k módě blízký vztah, určitě jsme to částečně zdědily po prarodičích, kteří byli oba krejčí,“ vysvětluje zakladatelka sdružení Kristína Baluchová. „Někteří klienti mi potvrdili, že v produktivním věku také hodně šili. Tak jsme se společně vraceli ke vzpomínkám na módní kousky a doplňky, které kdysi zhotovili, a já jsem začala věřit, že právě podobné aktivity mohou zvýšit kvalitu jejich života a vrátit jim pocit vlastní důležitosti a užitečnosti.“ Pozornost veřejnosti si vysloužilo první kolo projektu s názvem Šaty dělají člověka. Tohle známé přísloví je do určité míry i nosným pilířem aktivity, které by v buducnosti mělo symbolizovat fakt, že lidé mají zájem o tvorbu jiných lidí - těch stojících zdánlivě na okraji společnosti. „Tím, že nás podpoříte, že si koupíte a budete nosit výrobky občanského sdružení P(l)uto, budete zároveň i navenek šířit dobré skutky. Vaši krásnou duši podtrhnou i krásné šaty,“ říká Kristína Baluchová, která se stává stále výraznější bojovnicí proti sociálnímu vyloučení. V průběhu roku 2012 vytvořilo sdružení tři prototypy šatů, do jejichž zhotovení byla kromě Soukromé střední odborné školy Biela Voda v Kežmarku zapojená i chráněná dílna Dům Svítání v Jakubově a Domov sociálních služeb a zařízení pro seniory ve Stupavě. Do celého projektu bylo zapojeno více ohrožených skupin obyvatelstva - první návrhy vytvořily v rámci školní praxe studentky zmíněné školy patřící do romské minority. Šaty šili klienti chráněných dílen s lehkým mentálním postižením. Veřejnosti byly „šaty s duší“ poprvé představeny prostřednictvím známých slovenských filantropek, což vzbudilo i mediální pozornost. První kolekce byly vyrobeny v limitované verzi, sdružení se rozhodlo prvních pár kousků neprodat, ale posunout motivaci k dobrým skutkům ještě o krok dál a darovat je desítkám „obyčejných neobyčejných žen s velkým Ž“, žen, které mění nás svět k lepšímu. Patří k nim zakladatelka filantropického sdružení, která adoptovala tři romské děti a v současnosti je sedminásobnou matkou, či dáma, která založila psí útulek (jejich zajímavé příběhy si můžete přečíst na http://www. ozpluto.sk/sk v sekci archivu novinek). V letošním roce občanské sdružení P(l)uto vstoupilo do podnikatelského prostředí. „Abychom ještě více upoutali pozornost veřejnosti a oslovili i lidi, kteří o chráněných dílnách ještě neslyšeli, kontaktovali jsme známého slovenského módního návrháře Borise Hanečku, a spojili jsme tak dva vzdálené světy,“ vysvětluje Kristína Baluchová. Taková spolupráce ještě víc posílí pocit důležitosti u lidí ohrožených sociálním vyloučením. „V současné době probíhá zhotovování prototypu. Pan Hanečka si je samozřejmě vědomý limitů, jimiž naši klienti disponují, a přizpůsobuje jim své návrhy. Prvořadé je, aby všichni zúčastnění měli z práce radost.“ Na slovenský i český trh se v průběhu letní sezony dostala unikátní trička - to je další krok v rozvoji občanského sdružení P(l)uto. Sdružení se navíc rozhodlo kromě provozování e-shopu vytvořit malý obchůdek na bázi sociálního podnikání a zaměstnat lidi se ztíženou pozicí na trhu práce. Kandidátky pocházejí z azylového domu - jde buď o osamělé matky, nebo o dívky, které odešly z dětských domovů. Kromě práce získají vlastní rozvojové plány, které jim umožní například dokončit středoškolské vzdělání, získat potřebnou praxi i sebevědomí, aby po uplynutí „inkubační doby“ v Plutošope ustály svou situaci na trhu práce. „Tento krok vznikl tak trochu náhodně, do velkého podnikání jsme se nechtěli pouštět. Ale když budeme mít krásné výrobky, o které, doufáme, bude velký zájem, musíme mít někoho, kdo se bude naplno věnovat prodeji. Tak proč neposkytnout odrazový můstek někomu dalšímu?“ popisuje motivaci zakladatelka sdružení. „Věříme, že naše aktivity budou inspirovat další lidi, kteří mají možná taky zajímavé nápady, ale bojí se je realizovat. Samozřejmě že je to všechno velmi náročné, každá z členek našeho občanského sdružení má ještě i své civilní povolání. První látky na šití jsem financovala ze svých literárních aktivit, ale věříme, že mnoho filantropických projektů má potenciál k samoudržitelnosti -a tam směřujeme i my.“

Nové technologie mění náš svět i tradiční fungování rodiny. Máme se bránit? Znamená změna podoby nukleární rodiny její konec, nebo nový začátek?

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Rýžové terasy pokrývající dlouhá horská úbočí, sněhobílé pláže, korálové moře a tropické slunce. Ale i neutichající ruch, všudypřítomné troubení, horko, zápach a odpadky hlavního města Manily. I takové jsou Filipíny.

Kdyby dnešek byl vaším posledním dnem, odcházeli byste bez výčitek? Kniha „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“ začala nejdřív jako blog a hned po knižním vydání se stala světovým bestsellerem. Bronnie Wareová v ní uspořádala své několikaleté zkušenosti z pečovatelské služby, které nám mohou pomoci zaměřit se na to, jak můžeme od života získat co nejvíc právě teď. Poté, co Australanka Bronnie Wareová vyměnila kariéru v bance za paliativní péči, zjistila, že téměř každý člověk, o nějž se starala několik týdnů před smrtí, litoval přinejmenším jedné z následujících pěti věcí: 1. Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých. 2. Kéž bych tolik nepracoval. 3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city. 4. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli. 5. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější. Autorka provází čtenáře jednotlivými příběhy lítosti a nechává je zahlédnout důsledky, ke kterým nečinnost může vést. Zároveň ukazuje, jak obrovský smysl má nalezení sil a odvahy ke změně. Kniha tak zapůsobí jako hluboký nádech čerstvého vzduchu.

Vydlabávání dýní a pečení cukrových lebek k nám přece jen nepatří. A oslavy na hřbitově s příbuznými asi také ne. Přesto je asi dobré a zdravé alespoň jednou za rok zavzpomínat na ty, kdo nás na cestě životem předešli. Jak vlastně můžeme v dnešní době na své blízké vzpomínat?