Online archiv

Paní Alena přichází v doprovodu svého manžela. Ještě před čtyřmi měsíci zastávala post manažerky velké firmy, kde denně jednala s různými lidmi, řídila tým a pravidelně jezdila na zahraniční služební cesty. Nyní je v pracovní neschopnosti. Není schopna samostatně vycházet ven z domu…

„My tě do ústavu nedáme!“ S tímhle předsevzetím začíná péči o handicapované dítě snad každý rodič. Většina z nich ho zdárně dovede až do dospělosti. A pak jim dítě udělá čáru přes rozpočet - přestane jejich péči potřebovat.

Druhá polovina minulého století byla obdobím slavných psychologických experimentů, které zjišťovaly, jak jsme manipulovatelní, kdy jsme schopni zapomenout na osobní odpovědnost, nepomoci druhému atd. Většina z nich by se dnes už nemohla uskutečnit, protože by byly považovány za naprosto neetické...

Slyšet hlasy, to je dnes považováno za jasnou známku narušeného duševního zdraví. Je však možné, že našim dávným předkům sluchové halucinace v každodenním životě pomáhaly učinit důležitá rozhodnutí a zvyšovaly jejich šance na přežití.

Manipulace, výhrůžky, ale také vyvolávání pocitu výjimečnosti, exkluzivity. Tím se vyznačují předváděcí akce pro důchodce, na které inkognito a se skrytou kamerou jezdila Silvie Dymáková. Její filmový dokument nutí k zamyšlení nejen nad „výlety“ pro seniory.

Nemoc modelek? Ale kdeže. Poruchou příjmu potravin trpí i muži. Na deset anorektiček připadá jeden muž. U nich je ale mnohem těžší problém rozpoznat, a tak se spousta z nich neléčí.

Mami, musíte mi koupit mobil, ve třídě jsem jediný, kdo ho nemá. A pokud možno dotykový, jinak by se mi spolužáci smáli… Tak s touto větou se na rozdíl od Česka na vesnici v Keni nesetkáte.

„Proč chceš něco takového zní častá absolvovat?“ nevím, otázka a já najednou Proč se co na ni odpovědět. přejít žhavé někdo rozhodne uhlí? Co si od toho slibuje?

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Je určitě příjemnější setkat se s člověkem, který je naladěný optimisticky, než se škarohlídem. Pokud si ovšem myslíte, že pozitivní pohled je vždycky tím nejlepším receptem na zdraví a dlouhý život, mnohé odborné studie to zase tak jednoznačně nevidí…

Jednoho dne v roce 1828 se v ulicích Norimberka objevil podivný mladík. Přihrblá postava, nejistá chůze, neodpovídal na otázky, uměl se jen podepsat: Kaspar Hauser. Měl u sebe anonymní dopis o tom, že jej před 16 lety coby kojence na svém prahu našel jakýsi nemajetný člověk, který ho vychoval. To byla i na romantickou dobu první poloviny 19. století poněkud silná káva, a tak začalo vyšetřování. Zjistilo, že chlapec byl držen jen v malé tmavé místnosti, kam mu jeho „opatrovník“ dával jídlo, patrně chléb a vodu, protože cokoli jiného Kaspar zpočátku odmítal. Brzy se objevily spekulace, že jde o potomka a dědice významného šlechtického rodu, který byl vyměněn za jiného, lehce neduživého kojence, jenž zanedlouho zemřel, takže velkovévodský trůn byl volný pro potomky z nejbližší příbuzenské linie. (Vzhledem k tomu, že šlo o rod v německé historii významný, je kauza Kaspara Hausera stále živá. Historik Richard Händl ve svém blogu na webových stránkách Reflexu podrobně líčí dva pokusy o rozbor DNA, poslední v roce 2002 pracoval se vzorky potu z Kasparovy čepice, který byl porovnáván se vzorky DNA přímých ženských potomků Stephanie de Beauharnais, předpokládané Kasparovy matky. Jednoznačně průkazné však nejsou a panují i pochyby o regulérnosti dodaných vzorků - není prý vyloučeno, že rod, který stále ovládá rozsáhlá panství, rozhodně netouží po tom, aby se prokázalo, že se moci ujal podvodem.) Z psychologického hlediska je případ tajemného nalezence zajímavý minimálně ze dvou důvodů.

V roce 1969, kdy byl do kin uveden film Divoké dítě (L´Enfant sauvage) inspirovaný osudem francouzského chlapce z Aveyronu, čelila Amerika vlastnímu otřesnému novodobému případu vlčího dítěte, tzv. Genie. (Genie neboli džin byla přezdívka, pod níž se psalo a mluvilo o této dívce, která se jako džin vynořila na světě bez prožití dětství.) Genie byla svým despotickým otcem vězněna zavřená, a většinou dokonce svázaná v jediném pokoji se začerněnými okny. Otec ji od narození považoval za retardovanou (odborné posudky se na přesném zhodnocení jejího mentálního stavu však nikdy neshodly) a držel ji izolovanou od jakéhokoli jazykového projevu krom zlověstného štěkání, kterým Genii dával najevo její „neposlušnost“. Kvůli tomu nebyla Genie po svém osvobození z domácího vězení schopna jakéhokoli jazykového projevu. Protože se případ stal senzací (snad částečně i díky zmíněnému filmu), dostali američtí vědci brzy grant na zkoumání Geniina mentálního stavu a vývoje, přičemž se tým vědců, převážně lingvistů, soustředil zejména na otázku Geniiných jazykových kompetencí. V téže době se v akademických sférách vášnivě diskutovalo o teorii „kritického období“ pro schopnost osvojení jazyka (critical period for language acquisition). Podle teorie kritického období musí být jazyková kompetence postupně cvičena a vštěpována v určitém období (rozhodně do předškolního věku), přičemž po uplynutí daného času již plnohodnotné ovládnutí jazyka není možné. V té době 13letá Genie byla dokonalý „study case“, tj. případová studie, na níž se mělo prokázat, zda je teorie kritického období správná: Genie byla podle této teorie již příliš stará na ovládnutí prvního (rodného) jazyka. Zpočátku ovšem vše mluvilo proti tomuto závěru. Lingvistka Susan Curtissová, která Genii učila, přátelila se s ní a psala o jejím jazykovém vývoji dizertaci (která vyšla roku 1977), byla velmi optimistická: Genie se nadšeně učila nová slovíčka, chtěla vědět názvy předmětů, barev a všeho, co ji obklopovalo; rychle se také naučila mluvit ve dvouslovných větách, kterými při normálním vývoji mluví děti přibližně do tří let. Problémem ovšem bylo, že Geniin lingvistický vývoj se brzy zastavil; v pozdějších článcích popisovala Susan Curtissová, že Genie sice vládla velkou slovní zásobou, rozuměla i složitým promluvám druhých, dokázala některé větné prvky poskládat gramaticky správně (např. adjektivum a substantivum), ale sama nikdy nebyla schopná tvořit skutečně gramaticky správné věty (neovládala plurál, pravidla negace, časování sloves a další složitější lingvistické prvky). Případ Genie tedy hrál teorii kritického období do karet, protože se ukázalo, že Genie se nikdy skutečně mluvit, tedy ovládat gramaticky správně jazyk, nenaučila. Zatímco její nonverbální kontakt s okolním prostředím se rozvíjel od počátku velmi rychle, částečné jazykové dovednosti mizely při každém projevu sociální nebo psychické deprivace, které Genii v životě provázely. Přestože stále není jisté, jaká hranice pro osvojení jazyka je skutečně „kritická“ a zda po jejím uplynutí opravdu není již principiálně možné osvojit si jazyk, jedno zůstává jisté: zatímco nonverbální projevy jsou „intuitivní“ a po jejich potlačení se velmi rychle probouzejí znovu k životu, ovládání jazyka a jeho gramatiky je natolik náročné, že sociální a psychická deprivace v raných fázích dětského života je pro ně nejen neblahá, ale pravděpodobně dokonce zcela osudná.