Online archiv

V posledním čtvrtletí letošního roku vaši firmu možná osloví asociace Hapi s nabídkou změření infexu firemního štěstí a nabídkou programů, které ho mohou zvýšit. Abych zjistila, oč se jedná, vypravila jsem se za Jiřím Vokáčem Čmolíkem z Inner winner institutu, který je jedním ze zakládajících členů zmíněné asociace. A hned na úvod mě zajímalo: Je dnes vhodná doba měřit štěstí v práci, když mnozí lidé jsou šťastní už jen proto, že nějakou práci mají? „Právě naopak, ta nejvhodnější,“ ujistil mě. „Všiml jsem si, že hodně lidí chodí do práce, jako dříve chodili do školy - ráno se probudí zpruzení, snaží se překlepat těch osm hodin, protože přece musejí vydělávat peníze na hypotéku. Občas je něco z pracovní náplně baví - stejně jako určitý předmět ve škole - i některý šéf je fajn - podobně jako bývalá učitelka dějepisu. Když je náhodou ve čtyři ráno cestou na toaletu přepadne nenadálá myšlenka, jak něco v práci vyřešit či zlepšit, hned ji zaplaší, protože teď mají volno - a ráno si už nevzpomenou. Pokud má firma většinu takových lidí, může se jí v dnešním těžkém konkurenčním prostředí klidně stát, že ji převálcuje začínající nováček jen proto, že zaměstnává lidi, kteří vědí, proč dělají svou práci. Manažerům, kteří si tohle uvědomují, je jasné, že je lepší mít šťastné, zodpovědné zaměstnance, protože to přináší jasné ekonomické výsledky.“ Četné průzkumy z oblasti pozitivní psychologie, kam fenomén štěstí (nejen v práci) patří, ukazují, že štěstí není záležitostí, kterou lze člověku dodat zvenčí (i když jej vnější okolnosti také ovlivňují), ale že jde v první řadě o vnitřní stav bytí, o pocit autenticity a že významnou roli v něm hraje pocit flow, který zažíváme při zaujetí tím, co nás baví.

Pro typického Čecha je spojení slov „štěstí“ a „zaměstnání“ neobvyklé. Můžeme v práci vůbec prožívat štěstí? Nepatří takové pocity především do sféry soukromí? Výzkumy dokazují, že to jde -a příklady z praxe dokládají, že lidé, kteří pracují s radostí, se zaměstnavatelům opravdu vyplatí.

Děti vojáků z povolání mají méně problémů s drogami

První přímá volba prezidenta se blíží. Zájemci o prezidentský úřad voliče stále viditelněji lákají k vyslovení podpory, zanedlouho se naplno rozběhne kampaň úspěšných kandidátů. Nezávislé sdružení Česká prezidentka nabízí alternativu - navrhuje, aby každý kandidát či kandidátka vypracovali vlastní Strategické otázky pro ČR. Oč jde, zeptali jsme se jedné z organizátorek projektu Miluš Kotišové.

Narodil se roku 1887 v Chicagu. Pocházel ve švédské rodiny a základní vzdělání získal ve švédštině i angličtině. Od mládí jej zajímala matematika a fyzika a jeho první dvě publikace ve věku 18 a 25 let se zabývaly tím, jak získat „zelenou energii“ z Niagarských vodopádů. Při studiu elektrické energie objevil způsob, jak přiřadit zvuk k hranému filmu a vyvinul kameru a projektor, které při promítání omezovaly mihotání. Tento nápad zaujal T. Edisona, který roku 1912 nabídl Thrurstonovi místo ve své laboratoři. Thurstone studoval na Cornellově univerzitě a doktorát získal roku 1917 na Chicagské univerzitě. Do roku 1924 potom působil na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburgu a od roku 1924 potom více než čtvrt století na Chicagské univerzitě. V letech 1952 až 1955 byl ředitelem Psychometrické laboratoře na univerzitě v Severní Karolíně; laboratoř dnes nese jeho jméno. Kritický k dosavadní teoretické psychometrické teorii a banálnosti většiny psychofyzických výzkumů začal Thurstone vyvíjet teorii a metody pro škálování psychologického kontinua u jevů, pro něž neexistují fyzikální dimenze (např. postoje ke zločinnosti, náboženství, filmu nebo kouření) a využíval přitom metodu párového srovnání. Párové srovnávání neboli metoda nepřímého škálování je nejpřesnější a nejpropracovanější posuzovací metodou. Princip byl znám už dříve, ale první ucelený výklad podal až Thurstone. Spočívá v tom, že se odborníkům předkládá náhodně uspořádaná množina dvojic podnětů. Mají za úkol určit, kterému z podnětů v každém páru vzhledem ke zvolenému kontinuu dávají přednost, který dominuje, který je vhodnější, větší apod. Toto posouzení je prostředkem ke stupňovitému uspořádání na kontinuu. To proto, že zpravidla neexistuje jiné vhodné (objektivní) kritérium, které by umožnilo spolehlivě tento krok uskutečnit. Thustone ukazoval, že odlišnosti nebo „rozptyl“ z rozložení testových skórů nabízejí jednotu psychologického měření. Teorie, metody a zákon srovnávacího usuzování založené na koncepci srovnatelného rozdílu byly publikovány v sérii jedenácti prací mezi lety 1927 a 1934. Thurstone s kolegy rozvinuli tuto práci vytvořením vícerozměrného škálování za užití maticové algebry. Thurstonovou další inovací byla metoda faktorové analýzy. Pracoval na ní od roku 1929 a základní řešení přednesl r. 1932. Podobně jako Spearman použil faktorovou analýzu k rozboru výsledků mnoha testů inteligence. Zjistil, že se inteligence neskládá z jediného generálního faktoru g, ale ze sedmi základních duševních schopností, jimiž jsou: slovní porozumění, slovní plynulost, práce s čísly, rychlost vnímání, prostorová představivost, paměť, usuzování. Zemřel v Severní Karolíně ve věku 68 let.

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Bylo mi patnáct let. Chystala jsem se vstoupit do života středoškolačky rovnýma nohama, ale trošku se mi podlomily. Byla jsem v prváku a jako blesk z čistého nebe mne zasáhla epilepsie.

Nejsem škarohlíd. Prostě mám zkušenost Říma, který se po zhroucení říše změnil z metropole o skoro milionu obyvatel na městys o méně než 50 tisíci lidí. Viděl jsem Athény, které nikdy nebyly velké, v roce 1810 měly jen pět tisíc obyvatel, a dnes jich mají pět milionů. Města středních klimatických šířek, která mají méně než milion obyvatel, jsou obklopena pásem lesů či polí a kde prší skoro každý měsíc, mne naplňují klidem. Vnímám je jako kapku vody, kterou zevnitř nafukujeme a výsledný útvar má sice svůj vymezený čas, ale bublina má široké stěny a nepraská. Naproti tomu velká města v pobřežních nížinách či polopouštích jsou nafouklá na samotnou únosnost svých tenkých elastických stěn, protáčí se vzduchem a vrhají kolem sebe zajímavé barevné odlesky. Žijí intenzivně na pokraji možné smrti. Nade vše mám rád Káhiru, která se přelila přes ornou půdu nilského údolí a dosáhla dvaceti milionů obyvatel. Možná jich je o dva miliony víc nebo méně, nikdo to neví.

Dochvilnost je vlastností králů, praví jedna známá moudrost. Ale říkejte to těm, kdo chodí chronicky pozdě. Ať dělají co dělají, vždycky se to nějak zkomplikuje - a zase se musí někomu omlouvat za pozdní příchod. A prý jsou v tom dokonce skoro nevinně!

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.

Lidé, kteří se dlouhodobě připravují na mezinárodní sportovní soutěž, mnohdy čelí enormním nárokům na striktní dodržování určitého způsobu životního stylu, adekvátní výběr výkon podporujícího jídelníčku, pravidelný trénink a v neposlední řadě si musí vybudovat vnitřní psychickou odolnost a stabilitu. Právě na posledně jmenovaném aspektu se značnou měrou podílí i sami fanoušci a jejich projevy v aréně. V psychice sportovce nehraje roli pouze jeho „silná vůle“ nebo schopnost „hodit věci za hlavu“. Zkušený psycholog zde jistě může přiložit ruku k dílu, ale jaká bude sportovcova reakce na skandování fanoušků, záleží z velké části na konkrétním způsobu chování přítomného davu. Sám často vzpomínám na zlomové momenty několika mých fotbalových zápasů, na nichž se podíleli právě fanoušci. Hrával jsem závodně fotbal na pozici záložníka, což není vůbec lehká úloha, protože si musíte být jist v roli útočníka i obránce. Několikrát se mi podařilo vstřelit za stavu 0:0 gól jen pár minut před koncem zápasu a na stadionu se děly opravdové divy. Nesmírně silné skandování fanoušků několikrát způsobilo, že jsem vstřelil ještě další branku. Občas se však mince obrátila a zejména na domácím hřišti se nejednou stalo, že jsme za nerozhodného stavu inkasovali 5 minut před koncem, a protože dav začal bučet a skandovat ironické pokřiky, skončil zápas nakonec hůře než pouze rozdílem jediné branky. Takto neuvěřitelný vliv fanoušků dokáže vysvětlit psychologická teorie formulovaná Robertem Zájoncem. Teorie sociální facilitace je obecně platná pro všechny sportovní oblasti. Jejím jádrem je skutečnost, že samotná přítomnost fanoušků bude vždy, ať chceme, nebo ne, ovlivňovat výkon hráčů na hřišti. Kladně působí, pokud oplýváme jistotou, že jsme v dané sportovní disciplíně vynikající. V pomyslné rovnici kvality našeho výkonu je navíc nezbytné přející a výkon podporující naladění našich fanoušků. K naplnění prvního faktoru vede jediná věc - tvrdý a poctivý trénink. K naplnění druhého výborné sportovní výsledky, které obecně zvyšují motivaci a přízeň fanoušků pro naše příští zápasy.