Online archiv

Jsou nadšení ze Čtyřlístku a Rychlých šípů. Milují řízek s bramborovým salátem a o plzeňském hrdě říkají „naše pivo“. Jejich děti studují na prestižních školách a vyhrávají soutěže v oboru český jazyk. Svoji budoucnsot vidí v Česku a chtějí tu zůstat. My na to ovšem máme jiný názor a vyrovnat se s nimi není pro nás vůbec jednoduché. Vietnamci v České republice: malí lidé s velkými sny.

Ve chvíli, kdy jsem si musel začít dávat pozor na rozlišování partnerských stavů svých klientů, neb jsou často na přesné označení hákliví, začal mě úbytek manželských párů více zaměstnávat. V momentě, kdy mně vlastní bratr ve svých 35 letech na otázku, zda si bude brát svou přítelkyni, se kterou čeká dítě, odpověděl, že je to vedlejší, mě tento problém začal i zajímat.

Partnerské vztahy jsou často v začátcích vnímány jako příjemné, zábavné, nebo dokonce i vzrušující. Časem se ale mohou změnit v rutinu, která s sebou přináší nudu. A protože nuda ve vztahu bývá jedním z důvodů hledání mimomanželského rozptýlení, nebo rovnou rozchodu, hledají i psychologové odpověd na otázku, jak rozptýlit partnerský stereotyp, oživit komunikaci, zpestřit sexuální život…

Češi jsou nejspokojenější v manželství – tak zněl před více než rokem závěr studie Výzkumného ústavu sociální práce. Přesto lidí, kteří uzavírají sňatek, u nás stále ubývá a podle statistiků se navíc polovina z nich rozvádí. Má manželství na kahánku?

Vrátila se vám někdy ztracená peněženka? Máme jistou míru čestnosti v genetické výbavě, nebo je to záležitost, která se vyvinula až v průběhu lidské civilizace? Britští psychologové zjistili, že někdy chování nálezce ovlivní to, co máme v peněžence kromě hotovosti.

V oblasti výzkumu homosexuality se objevují stále nové informace, v poslední době se například mapují gayové a lesby jako rodiče. Mě zajímalo, jestli skutečnost homosexuální orientace ovlivňuje hodnotový systém člověka a jeho priority.

Hněv, zlost a vztek jsou emoce časté, zřetelné, sociálně významné a ne příliš oblíbené. Podle skromnějších odhadů je prožívá každý z nás nejméně třikrát denně, většina odborníků však uvádí čísla mnohem vyšší. Jako nezbytná součást naší ochrany jsou univerzální v celé živočišné říši a v našem centrálním nervovém systému proto sídlí hluboko v nejstarších oblastech.

Sir John Whitmore patří k zakladatelům koučování a jeho knihy jsou považovány za klasiku oboru. Do Prahy zavítal na podzim loňského roku na Inner Winner festival. Více než o práci kouče jej ale lákalo hovořit o současném stavu společnosti.

Lidé odmítají zajít na kontrolu nebo si zavolat pro výsledky testů, protože nechtějí vědět, jestli jsou nemocní či jim nemoc hrozí. Problém je v tom, že u mnoha nemocí je naopak potřebná včasná diagnóza, která zvyšuje šanci na vyléčení nebo zlepšení průběhu nemoci. Jak tento bludný kruh rozetnout? „Přimět pacienty k tomu, aby přemýšleli o tom, co je pro ně cenné, a obecně o svém životě vůbec,“ odpovídá výzkum psychologů Jennifer L. Howellové a Jamese A. Shepperda z University of Florida. „Pokud se vám podaří přesměrovat pozornost lidí z hrozeb a nemocí na snahu o vlastní celkově zdravý způsob života, lépe pak přijmou i nepříjemnou informaci,“ vysvětluje Howell. „Dělejte to tak, a pacienti budou s daleko větší pravděpodobností ochotni podstoupit vyšetření či si vyslechnout nepříjemné informace o svém zdravotním stavu a případných hrozbách – a to i ve velmi vážných případech,“ říká Howell s tím, že velmi důležitá je u pacientů schopnost seberefl exe. Výsledek studie uveřejnil odborný časopis Psychological Science, vydávaný společností Association for Psychological Science. Průzkumu se účastnilo 100 lidí. Jedna část probíhala následovně: participanti měli vybrat vlastnost, kterou oceňují (poctivost, přátelskost apod.). Potom měli na výběr – buď napíšou esej o tom, jak sami vybranou vlastnost projevují, nebo mohli popsat, jak vybranou vlastnost projevuje jejich kamarád. Potom sledovali video o fiktivní nemoci, která má ovlivňovat nebezpečným způsobem metabolismus a může vést k mnoha zdravotním komplikacím. Všichni následně na počítači vyplnili vstupní data do kalkulátoru, který měl určit, jaká je pravděpodobnost, že nemoc někdy ve svém životě dostanou. Pak se měli rozhodnout, jestli chtějí znát výsledky výpočtu. Ukázalo se, že mnohem méně účastníků výzkumu, kteří popsali v eseji sami sebe, se odmítlo podívat na výsledky testů pravděpodobnosti nákazy (fiktivní) nemocí. Ve skupině, která raději popsala své kamarády, bylo více těch, kteří se na výsledky odmítli podívat.

Chystáte se v letošním roce nějak výrazněji šetřit?

Jak se ukazuje, schopnost počítat a aplikovat základní matematické operace není jen doménou primátů. V průběhu let prokázaly některé studie, že se různá zvířata mohou naučit počítat na základě tréninku, při kterém dostávají odměny za správnou odpověď. V roce 1998 výzkumníci objevili, že opice Makak rhesus dokáže počítat do čtyř, pochopit a použít základní matematické operace – a díky nim se naučit počítat až do devíti. Psychologové z University of Otago na Novém Zélandu se rozhodli prověřit, jestli má podobné schopnosti i holub. „Holubi výborně zvládají vizuální úlohy. Dokážou obraz skvěle zpracovat a je možné je trénovat – a to téměř stejně tak dobře jako opice,“ uvádí psycholog Damian Scarf, autor nové studie. Scarf se svými kolegy nejdřív učil holuby počítat do tří. Na dotykové obrazovce jim v rámci výzkumu zobrazil skupiny objektů různých velikostí, tvarů a barev – například jeden žlutý obdélník, dva bílé kruhy a tři červené trojúhelníky. Když holubi klovnutím dokázali označit skupiny objektů ve správném pořadí (např. skupina s jedním, dvěma, třemi tvary), dostali odměnu. Jakmile se ptáci naučili počítat do tří, dostávali úkoly, ve kterých se vyskytovaly skupiny až devíti objektů. I bez delšího soustavného tréninku holubi dokázali v sedmdesáti procentech správně seřadit skupiny objektů. Bylo pro ně přitom jednodušší rozeznat čísla, pokud byly skupiny výrazně odlišné nebo dál od sebe. „Jakmile bylo objektů sedm až devět, bylo pro holuby velmi obtížné rozeznat, ve které skupině je objektů víc,“ říká Scarf. Výsledky studie tak ukazují, že mozek holubů si dokáže s matematikou poradit stejně dobře jako mozek Makaka rhesus – i když trénink holubů trval o něco málo déle než trénink opic. William Roberts, psycholog z kanadské University of Western Ontario, byl výsledkem studie překvapen. „Nepředpokládal bych, že by se takové schopnosti mohly najít právě u holubů,“ prohlásil specialista na kognitivní schopnosti zvířat. „Bylo by potřeba zjistit, jestli by něco podobného dokázali i jiní příslušníci ptačí říše. Rád bych také věděl, jestli by podobné schopnosti prokázaly i včely,“ dodal.