Online archiv

SLOUPEK

(Pd 1/2012) Když rodičům postiženého dítěte seberou pod záminkou krize a nutnosti šetřit tu trochu peněz na léky, pomůcky, benzín pro odvoz na rehabilitace, co doteď dostávali, a místo toho jim doporučí, aby chápali krizi jako cestu k duchovnímu obohacení, budou jistě celí šťastní. Markéta Omlouvám se všem, kteří opravdu bojují o každou korunu. Vím, že je spousta takových lidí, také jsem to zažila. Ale všeobecně bych o krizi nemluvila. Ta teprve přijde, až budeme všichni poctivě dojídat chleba do poslední kůrky a ne ho házet do popelnice. Až na tom chlebu nebude salám a sýr v několika vrstvách, ale jenom trochu másla nebo marmelády. Až budou lidé nakupovat základní věci a ne plné vozíky. Až se před školní jídelnou nebudou povalovat na zemi pomeranče. Až se lidé nebudou vozit autem pár metrů tam, kam v pohodě dojdou pěšky.

Jeroným Klimeš v článku Co chybí v příručkách o sexu (PD 1/2O12) pláče na nesprávném hrobě. Uvádí řadu dobrých otázek souvisejících se sexualitou. Na žádnou z nich údajně nenašel odpovědi „v příručkách o sexu“, které četl. Na velkou většinu v textu předložených otázek odpovídá patřičná odborná literatura dostupná v češtině. Výjimečně jde o záležitosti týkající se spíše psychologie výchovy, konkrétně jednání s dítětem. Odpověď vyžaduje empatii a individuální přístup přizpůsobený konkrétním podmínkám. Těžko odpovídat „po lopatě“. O tom, že autor zřejmě nezná aktuální situaci, vypovídá závěr textu. Bere si na mušku podávání ruky v prezervativu dětem. K tomu dvě zprávy. Dobrou: Osud zmíněné příručky je již mezi odborníky znám. Špatnou: Ojojoj, navléci celou ruku do prezervativu je úkol hodný špičkového sex trenéra či, jak se ještě moderněji říká, „sex kouče“. Pokud by to snad dokázal autor článku, má buď maličkou ručičku nebo vskutku gigantické (jak vtipně uvádí) šprcky. Není problém napsat příručku sexuální výchovy: „Na co jste se báli zeptat o sexu“, a to jak pro mládež, tak v rozšířené verzi pro starší a pokročilé. V sexuální výchově však není ten, jehož názory by byly přijatelné lidem všem. Odpovědi by budily polemiky připomínající bouři ve sklenici vody. Respektuji právo rodičů rozhodnout co, kdy a jak by se jejich děti měly dozvědět o sexu. Jen bych si přál, aby rodiče četli či naslouchali i hlubším informacím, než jsou obsaženy v příručkách přečtených dr. Klimešem.

Agresi nemáme rádi, ještě víc nám vadí u vlastních dětí. A tak také snadněji podléháme tradiční představě o dětské nevinnosti. Jenže agresivní chování je dětem vlastní – podobně jako je vlastní nám dospělým.

Je mi dvaadvacet a před třemi měsíci jsem přijela na studijní pobyt do Atén. Byl to můj sen, ale nyní celé dny a noci propláču. Bydlím v krásné čtvrti a z pokoje vidím na Acropolis. Cestuji po místech z antických dějin, která jsou mojí vášní. Mohu navštěvovat zajímavé přednášky a kurzy, muzea, koupat se v průzračném moři, jezdit na výlety, protančit noc… Ale stýská se mi. Mám už mnoho známých, ale přesto se cítím sama. Jak tu celý rok vydržím? Nechci se vrátit, byla by to prohra. Co mám dělat? Helena

/ Poradna /

Někteří lidé odmítají psychofarmaka ze strachu, že je utlumí či změní, přestože by jejich psychickému zdraví pomohla. Jiní se naopak bojí léku vzdát, ač by byli schopni své problémy překonat s pomocí psychoterapie., Málokdy ovšem stojí otázka jen: bud, anebo.