Online archiv

Jednomu sociálnímu psychologovi z holandské Radboud University se stalo, že si nemohl vzpomenout na svoji vlastní adresu, když se jej na ni ptala jistá hezká žena. To ho motivovalo k bližšímu prozkoumání tohoto jevu. Spolu se dvěma kolegy provedli experiment, při kterém zkoumali krátkodobou paměť, reakční časy a schopnost se rozhodovat. Při prvním rozhovoru byly zkoumány duševní schopnosti mužů. Tito muži pak strávili určitý čas v přítomnosti atraktivní ženy. Následně byli opět testováni. V druhém experimentu měli za úkol řešit úlohy společně se ženami. V obou případech se ukázalo, že výsledky byly vždy horší, když zkoumaní muži přišli do kontaktu se ženou, kterou považovali za přitažlivou, a na kterou chtěli udělat dojem. Důvodem pro to by mohla být skutečnost, že ucházení se o něčí přízeň a snaha dělat dobrý dojem zabírá tolik duševní kapacity, že pro ostatní duševní schopnosti zbývá méně energie. Podle vědců to může také vysvětlit, proč má tolik chlapců ve škole horší výsledky než dívky. Investují příliš času do snahy zaimponovat spolužačkám.

Se zájmem jsem si přečetl váš článek Transsexualita: život v cizím těle. Považuji za velmi žádoucí psát o tomto opomíjeném problému. Za svůj psychologický život jsem pomáhal pouze jednomu transsexuálovi v osmdesátých létech. Bylo mu pětapadesát let a patřil k úspěšným řidičům mezinárodního kamionu ČSAD. Přiznal, jak bylo pro něho těžké a zároveň ulehčením se s tím konečně svěřit. Byl ženatý a měl rodinu. Tajně chodíval na půdu převlékat se do ženských šatů. Dost duševně trpěl. Stal jsem se pro něho „zpovědnicí.“ Jen jsem naslouchal. Později jsem ho doporučil známému lékaři na psychiatrii. Dostal nějaké hormony a trochu mu narostla prsa. Cítil se lépe. Před rodinou svůj stav nadále tajil. O změnu pohlaví nepožádal.

/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

Souhlasíme samozřejmě s tím, že dítě potřebuje oba rodiče: tato zásada je ale naplněna pouze ve funkční rodině, kde má dítě možnost vnímat každodenní interakci mezi rodiči, jejich kooperaci, řešení konfliktů apod. Její uplatnění v situaci rozvedeného manželství je vždy už sporné, čímž nemíníme „nemožné“. Přesto však připomínáme, že jádrem problému je samotný institut rozvodu, který bere dětem zásadní jistoty jejich života, vyžaduje státní zásahy do soukromého života. Střídavá výchova, kdy dítě tráví určitý čas v domácnosti otce a další čas v domácnosti matky, může být dobrým řešením pro rodiče, ale sotva už pro dítě samotné. To ztrácí stabilitu rodinného prostředí, chybí mu jedno určité místečko, jež je pouze jeho, tráví svůj život na cestě, musí se střídavě přizpůsobovat rytmu a stylu dvou domácností. V každé z domácností mívá různé sourozence, ti je často (kvůli stálým přesunům jinam) vnímají jako „dítě 2. třídy“ a mnohdy se tak vnímá i ono samo. Pokud jsou rodiče ve sporu (a to většinou bývají), štve je střídavě otec proti matce a matka proti otci. I když jsou vztahy zvládnuty a rodiče o sobě mluví slušně, dítě vycítí kritický odstup. Pokud se už střídavá výchova navrhuje, musí se na ní rodiče shodnout. Dítěti by měla zůstat škola, vrstevníci, místa pobytu by měla být blízko sebe. Období pobytu v jednotlivých domácnostech by měla být delší než několikadenní nebo týdenní, např. 1–2 měsíce. Je škoda, že právě v době, kdy se hodně hovoří o právech dítěte, uplatňují se v debatě o řešení porozvodové situace hlavně práva dospělých na výchovu dítěte, zatímco se pomíjí právo dětí na stálý, klidný domov.

Vážená redakce, jsem právnička s praktickou zkušeností v oblasti práva rodinného a chci reagovat na článek otištěný v březnovém čísle pod názvem Spor o terapii pevným objetím. Práva dětí jsou v naší republice chráněna hned několika zákony, z nichž lze uvést Úmluvu o právech dítěte, zákon o rodině, zákon o sociálně právní ochraně dětí. Ze všech těchto právních dokumentů vyplývá, že nezletilé děti je třeba chránit před všemi formami diskriminace, trestáním, veškerými zásahy, které by mohly mít negativní vliv na jejich fyzický a duševní vývoj. Veškerá činnost, ať prováděná veřejnými zařízeními (nemocnice), či soukromými zařízeními (i terapeuti) musí být uskutečňována v zájmu dětí. Terapie pevným objetím je kritizována jakožto neakreditovaný postup, nesoucí znaky týrání a omezování osobní svobody. Samotní zastánci TPO potvrzují, že TPO není akreditována, a to proto, že dosud se jedná o vyvíjející se terapii, kdy terapeuti sbírají podklady k tomu, aby akreditaci mohli odpovědně připravit. Z pohledu práva zkoumají terapeuti svou metodu na nezletilých dětech, které by měly požívat zvýšené ochrany. Tyto děti v naprosté většině podstupují TPO pod nátlakem, souhlas za ně uděluje rodič, přičemž udělení souhlasu při tak rozporuplném postupu je přinejmenším hodno právní pozornosti. Z žádného právního dokumentu nevyplývá, že rodič si s dítětem může dělat tzv. co chce, byť je veden dobře míněnou snahou dítěti pomoci. Omezování osobní svobody se může dopustit i učitel, lékař, terapeut atd. Trestní zákon vymezuje omezování osobní svobody jako jednání, při kterém je jinému bez oprávnění bráněno užívat osobní svobodu. Může se jednat o omezení i jen na krátkou dobu, je-li omezení nesnadno překonatelné. Patří sem např. uzamčení v místnosti, spoutání, zalehnutí a znehybnění, svírání v náručí. Odtud tedy plyne velmi oprávněná obava, že TPO tyto znaky naplňuje. O tento trestný čin se může jednat i ve vztahu k dítěti, pokud způsob a doba omezení osobní svobody hrubě překročí obecně uznávaná pravidla. Pomyslíme-li, že TPO dle popsaných terapeutických postupů, může trvat od 1 hodiny a déle, zdravý selský rozum napovídá, že zde jsou obecně uznávané hranice překročeny. Nelze souhlasit s názorem zastánců TPO, že se zde nejedná o trest, nýbrž o terapeutický postup, který některým dětem vylepšuje vztahy a kontakt s rodičem. Při hodnocení právní podstaty chování terapeutů a rodičů je nutno hodnotit způsob, kterým je tohoto přínosu dosahováno. Pokud se týká pohledu na TPO coby týrání svěřené osoby, i zde lze nalézt shodné znaky, tak jak je uvádí trestní zákon. Tento říká, že pachatel se tohoto trestného činu dopouští tělesným týráním, kdy následek pro zdraví nemusí dosahovat závažnosti trestného činu ublížení na zdraví, ale vyznačuje se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které osoba pociťuje jako těžké příkoří. Argument, že se děti po vynuceném objetí, přesněji řečeno znehybnění, tulí ke svým rodičům, je vysvětlitelné. I unesené a týrané osoby jsou schopny se ve vztahu závislosti sblížit s únosci, což bylo v minulosti mnohokrát popsáno. A na závěr, nelze nesouhlasit s mottem PhDr. Jiřiny Prekopové „Ať proudí láska mezi lidmi“ a dodat „Ať proudí láska, ale bez porušování dětských práv!“

Při prvním těhotenství je pro nastávající rodiče porod mnohem žhavějším tématem než péče o dítě. Po porodu se ale situace obrací a novopečení rodiče mají často pocit, že se dosud o životě s dítětem dozvěděli zoufale málo…

27. února zemřel Oto Mádr, přední český teolog, ale především statečný muž, který hrdě prošel těmi nejtěžšími komunistickými žaláři. Narodil se v roce 1917, v roce 1942 byl vysvěcen na kněze. V letech 1948–49 studoval morální teologii v Římě. Po komunistickém puči mohl zůstat v Itálii, přesto se vrátil do Prahy. Organizoval podzemní vzdělávání studentů, v květnu 1951 napsal jeden ze svých stěžejních textů Slovo o této době, v němž otevřeně demaskoval nastupující komunistický režim. Byl zatčen a odsouzen na doživotí. Po podmínečném propuštění v roce 1966 pracoval jako sanitář v nemocnici a správce muzejního depozitáře. Navázal kontakt se skupinou katolických intelektuálů, vedl teologicko pastorační kurz pro kněze a tzv. lidovou univerzitu pro veřejnost, publikoval. V roce 1975 mu znovu byl odebrán „státní souhlas k výkonu duchovenské služby“, a tak až do roku 1989 intenzivně pracoval „na volné noze“ jako významný organizátor, možno říci generál katolického disentu a samizdatu. Vedl tajné teologicko-filozofické přednášky a semináře, spolupracoval s Chartou 77, vedl tajné poradní grémium pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. O. Mádr měl upřímný zájem o psychologii a psychoterapii. V roce 1883 vyzval k vytvoření podzemního časopisu pro křesťansky orientované a otevřené psychology, psychiatry, psychoterapeuty, který pak začal vycházet označen řeckým písmenem Psí. Redakci tvořili Oto Mádr, Tomáš Halík, Petr Příhoda, Jiří Kovařík, Antonín Brzek a já. Říkával, že byl od dětství trochu churavý, nakonec vydržel ze všech nejvíce. Nápadným kontrastem k jeho subtilnosti byla nezdolná energie, píle a pracovitost. Na sebe i na spolupracovníky byl velmi náročná, často pedant. Byl velmi skromný, asketický, jako pohoštění žádal šálek teplé vody a suchou veku. Našim dětem se vryl do paměti tím, že jednou výjimečně požádal o šálek slabého bylinkové čaje a někdo z nás utrousil „pan doktor se rozšoup“. Neznal kompromis s mocí. Jeho praktické aplikace morální teologie byly laskavé, vstřícné, chápající. Láska mu byla nejvyšším zákonem.

Opakovaně se setkáváme s intenzivní kampaní, která má vyvolat strach z psychiatrie. Je organizovaná odnoží scientologické církve, tzv. Občanskou komisí pro lidská práva. Scientologové nabízejí i oproštění od negativních emocí a osobní růst.

To slovo má ponurý zvuk, který by nás mohl zmýlit natolik, že bychom začli uvažovat o chorobné náklonnosti k temnotě. Nenechme se však svádět fonémy cizích jazyků; parafilie také není zamilování do parašutisty. Složenina apotemnophilia se skládá z řeckých kořenů: apo = od, temnein = řezat, philia = náklonnost, touha a označuje poruchu spočívající v neodbytné žádosti jinak normálních pacientů po amputaci některé části zcela zdravé končetiny či končetin. Po provedení tohoto zákroku popisují úlevu, pocity štěstí až orgastické intenzity a bez amputované části se paradoxně cítí „konečně celiství a správní“. Jediné temno tedy panuje v neodhalených příčinách tohoto podivného jevu. Současná psychiatrie jej řadí mezi poruchy identity a integrity tělového schematu (body integrity identity disorder), ale to je zase jen nálepka nevysvětlující podstatu problému. Přitom postižených jedinců je více, než se předpokládá a než se jich dostane do kuriózních zpráv černé kroniky, a v posledních desetiletích jich přibývá. V květnu 1989 odcestoval 79letý muž z New Yorku do Mexika, kde zaplatil 10 000 dolarů za to, že mu pokoutní chirurg amputoval dolní končetinu; zemřel na gangrénu v hotelovém pokoji. V říjnu 1999 zcela zdravý a příčetný muž z Milwaukee si amputoval domácky vyrobenou guillotinou levou paži a při snaze o chirurgické ošetření prohlásil, že to udělá znovu, pokud mu lékaři pahýl přišijí. Čtyřicetiletá kalifornská advokátka byla odmítnuta v několika nemocnicích, kde žádala amputaci obou dolních končetin v lýtkách. Doma si je tedy zatáhla škrtidlem a obložila ledem s představou, že tkáň odumře a bude muset být amputována. Poté, co jí lékaři nohy zachránili, prohlásila, že si je nechá ujet vlakem nebo že si je ustřelí.