Online archiv

(Pd 1/2011)

/ Aktuality z domova /

Prosím poraďte, co mám dělat, když mě můj muž ve společnosti nenechá domluvit. Třeba chce, abych vyprávěla nějakou společnou příhodu. Nechce ji vyprávět sám, ale jakmile začnu mluvit, neustále mi skáče do řeči, doplňuje, opravuje, dělá rádoby vtipné poznámky na to, jak hovořím. Mnohokrát jsem ho žádala, ať mi neskáče do řeči, ale nedaří se; myslím, že si své chování z větší části ani neuvědomuje, ale mně je to velmi nepříjemné.

Adam je třicetiletý vysokoškolák, ženatý, má jedno dítě. S vysokým nasazením pracuje více než deset hodin denně. Mimo náročné povolání učitele navíc z finančních důvodů ještě podniká. Již rok a půl však trpí těžkou depresí, kterou léčí antidepresivy. Své starosti a problémy zkoušel také zahánět alkoholem. Když si začal uvědomovat, že pití začíná být problém, který sám není schopen zvládat, přišel poprvé do poradny Modrého kříže. A svou zakázku měl naprosto jasně zformulovanou: „Rád bych podstoupil terapii, která by mě zbavila závislosti na alkoholu“. Nabídli jsme Adamovi individuální terapii. První měsíc docházel na konzultace jedenkrát týdně, poté jednou za čtrnáct dní – to je běžný postup práce terapeutů v Modrém kříži. Při každé návštěvě jsme věnovali dostatek pozornosti tomu, co bylo pro Adama právě aktuální téma. Nejčastěji to bývalo pracovní vytíženost, deprese, případně to, co se v současné době odehrává v jeho životě. Terapeut pokaždé pracoval i s tématem abstinence, jejího zvládání, hovořili s Adamem o rizicích a potížích, které Adam při překonávání závislosti vnímá.

Necitlivý cirkus, anebo jediný způsob, jak zdolat předsudky? Mentálně handicapovaní umělci mají podle filmařů a divadelníků často větší talent než takzvaně normální lidé. A měli by ho veřejnosti předvést. Jihlavské kino Edison je zaplněné do poslední sedačky. Diváci bojují i o místo na podlaze a na kobercem potažených schodech. Při promítání dokumentu sál každou chvíli zavalí hlasitý smích. Na plátně filmaři drtí politiky otázkami nečekanými a na tělo. Lídry politických stran odhalují v jiných situacích, než jak jsme zvyklí. Nebojí se zeptat na to, na co se běžně novináři neptají. „Paroubku, kdo je podle vás marťan?“ ptá se bez okolků například jeden reportér a sál vyprskne. Skvělá zábava nepřestává ani při debatě, když před diváky vystoupí čtveřice dokumentaristů: Patrik, Josef, Aleš a Martin. Úspěch je ohromující a půlhodinový dokument Pozemšťané, koho budete volit získává hlavní cenu diváků na jihlavském mezinárodním festivalu dokumentárního filmu. Autoři i spoluautoři jsou na svůj debutový film stydlivě pyšní. Večer je potkávám ve festivalovém baru, kde mi nabízejí svůj autogram. Zní to jako obyčejný příběh o studentech libovolné filmové školy. Pokud film neznáte, asi jste nepoznali, že jej natočili lidé, kteří trpí lehkým nebo středně těžkým mentálním postižením či poruchou (například autismem). Díky vedení známé dokumentaristky Lindy Jablonské se několika členům neziskové organizace Inventura splnil sen a užili si svoji porci úspěchu a slávy. Ale také pochybností, námitek a kontroverzních debat. Jejich příběh má ale mnohem širší rozměr. Pomáhá pochopit, jaký je obraz a role mentálně handicapovaných lidí ve společnosti, a dokonce i jinak znevýhodněných lidí obecně. Staví nás před otázku, jak dokážeme pracovat se svými předsudky. V neposlední radě je to příběh o tom, jak divadlo může být opravdovější než život sám.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Pojem „halucinace“ zavedl do medicíny roku 1837 francouzský psychiatr Esquirol pro označení vjemu, který nemá objektivní podklad. Halucinace se mohou týkat kteréhokoli z našich smyslů, odpovídat běžným vjemům, ale také se od nich bizarně odlišovat (například pokud kolenem slyšíte modrou barvu). Jejich existenci spojujeme s vážným psychickým či neurologickým onemocněním nebo intoxikací látkami, které je vyvolávají. Neuvědomujeme si však, že část jich prožíváme denně fyziologicky (sen je halucinovaný komplexní děj, ale ani extatické stavy doprovázené „viděním“ nejsou patologické) a některé z nich se mohou objevit u zcela zdravých lidí ve vypjatých emočních stavech (nejčastěji truchlení) nebo v určitých stresových nebo nadhraničních situacích. Apačský náčelník Gieronimo vyhlášený svou neohrožeností, když truchlil nad svou zmasakrovanou rodinou, uslyšel hlas, který mu oznamoval: „Žádná střelná zbraň tě nikdy nezabije.“ To mu dodalo neuvěřitelnou odvahu.